(ČB 10/2026) V minulém čísle (ČB 9/2026) jsme se pokusili udělat malou inventuru toho, kam jsme se dostali po sedmi letech uskutečňování Strategického plánu. Jak ale teď dál? Co už je hotové a nemusíme se tomu dále příliš věnovat? Co je rozdělané a měli bychom to dotáhnout a jak? Co jsou témata, která zatím stála stranou pozornosti? Chtěl bych zde pouze vyzdvihnout témata, které se mi zdají důležitá. Nabízet řešení by bylo troufalé – k tomu by byly třeba znalosti i zkušenosti řady lidí, v církvi i mimo církev, kteří se danou oblastí zabývají.
(ČB 10/2026) Nejen léto v církvi je časem táborů, sborových pobytů a milých setkání. Vytváříme společenství, ve kterém je nám dobře, ale nesmíme zavírat oči před tím, že i v našich řadách může docházet k něčemu tak bolestnému, jako je sexuální zneužívání. Jako členové církve máme odpovědnost starat se o své bližní a chránit ty nejzranitelnější – naše děti a dospívající.
(ČB 10/2026) Toto je motto týdenního semináře pro církevní pracovníky z provincie Eastern Equatoria v Jižním Súdánu, který pořádal letos v srpnu Spolek pro Jižní Súdán ve spolupráci s místní partnerskou organizací ACFEE. Týdenního semináře poblíž vesničky Ayii se zúčastnilo 26 studentů z různých církví. Podobně i pětičlenný tým českých vyučujících byl ekumenický.
(ČB 10/2026) O životním osudu římského exilového teologa a katolického kněze českého původu Vladimíra Boublíka (1928–1974) si čtenář mohl přečíst např. v knize jeho dochované korespondence Broučku a cvoku přenáramný či v drobném titulu jeho intimních Dopisů Monice. Ačkoliv je většina Boublíkova italsky a česky psaného teologického díla již přístupná českému čtenáři, stále schází nejméně dvě jeho velké práce a velký počet drobnějších studií, článků a úvah.
(ČB 10/2026) Mám ráda ty chvíle, kdy děti odjedou třeba na víkend pryč a já zůstanu doma sama. Můžu si udělat pohodlí, jíst, co chci, číst, co chci, koukat se, na co chci já. Nebo si jen tak užívat toho ticha večera a noci.
(ČB 9/2026) Ohlédnutí za Strategickým plánem.
(ČB 9/2026) Rozhovor se strojvedoucím a bývalým farářem Janem Satkem o dvou službách na „f“, které doprovázejí druhé na cestě.
(ČB 9/2026) Když slyším název tohoto čísla, vybaví se mi Kerouacův román. Už dlouho ho mám pevně spojený s křesťanstvím. Uvěřil jsem kdysi na beatnický způsob – a Na cestě pro mne patřilo k iniciačním knihám. Nesla v sobě výzvu: vyjít ze stávajících společenských struktur a vydat se hledat vlastní cestu. Tak jako to učinil Ježíš. A po něm i Sal Paradise, hrdina Kerouacova románu.
(ČB 7+8/2026) Nic nenahradí osobní setkání a nejinak tomu bylo při setkání s Peterem Sorátem. Nedošlo by k němu bez správkyně kostela u sv. Martina ve zdi v Praze, paní Marty Vrškové. Marta stejně jako Peter pocházejí ze Slovenska. Oba dva jsou svým způsobem spojení s Prahou. Martu znám už léta. Petera jsem měla teprve osobně poznat. A tak začalo setkání s ním díky Martě a iniciativě pana Davida Jurecha pomalu krystalizovat.
