Hlubší kořeny – lepší plody

Cílem programu je prohloubit u studentů znalosti Písma; naučit je s Biblí pracovat, přemýšlet nad jejím obsahem a předávat ho srozumitelně dalším posluchačům. Letos jsme se zabývali tématem srdce v Bibli, epištolou Filipským, biblickými hrdinkami Rachab a Ester a otázkami pastorace.

Seminář byl zahájen nedělní bohoslužbou pod tamaryškem, vyučování probíhalo od pondělí do čtvrtka: dopoledne tři tematické hodiny (studenti ve třech skupinách se střídali u jednotlivých učitelů), odpoledne pak ještě diskuze nad otázkami studentů – ať už k probíraným tématům nebo k jiným problémům církevního života, které místní pálí. Tyto rozhovory byly úplně nejzajímavější – od hlubokých biblických témat, přes ekumenické rozdíly a spory, až třeba po stížnosti na hamižnost místních pastorů.

Učit tuto skupinu lidí byla velká výzva – seminář je otevřený pro každého zájemce, díky českým sponzorům je bezplatný. Mezi studenty jsou obrovské rozdíly ve vzdělání nebo jazykových znalostech. Pár z nich má za sebou vysokou školu, většina střední, ale někteří jen základní (s nadšením se přidala dokonce děvčata, původně najatá jako kuchařky). Někteří mluví výbornou angličtinou (i když si člověk musí zvyknout na zdejší přízvuk), jiným se vše překládá do místního jazyka acholi. Někteří ze studentů jsou nadprůměrně inteligentní, a přitom třeba nemají ani střední školu, protože na studium nemají prostředky. Ale všichni jsou nesmírně vděční za šanci naučit se něco nového.

Z oslavy vysvědčení na bramborákové hody

V pátek jsme zakončili zkouškami a slavností s předáním vysvědčení. Certifikáty jsou zaštítěny pražským ETS, a i když nemají žádnou akademickou hodnotu, pro naše studenty znamenají mnoho – někteří už mají doma třetí kousek – a hrdě je předkládají, když žádají o práci v církvi nebo ve školství.

Předání vysvědčení bylo kapitolou samo pro sebe. Shromáždění bylo opět venku pod tamaryškem, všichni studenti dorazili nastrojeni do stejnokroje (trička se znakem ACFEE a výše zmíněným heslem), zaznělo mnoho proslovů, proložených zpíváním a tancem, všichni se vyfotili se svým certifikátem, a pak začala hostina.

Dámská část české výpravy se rozhodla studenty pohostit českými pochoutkami, takže už od večera jsme škrábali brambory a strouhali zelí, krájeli cibuli i maso do polívky. Holky se pak ujaly i tepelné úpravy, takže za nadšené asistence místních kuchařek se celé odpoledne na ohýnku pod stromem vařilo a smažilo. Menu nakonec sestávalo z kuřecího vývaru a bramboráků se zelím, jako zákusek se podávaly sušené švestky, meruňky a brusinky. Je třeba říct, že se to děvčatům opravdu povedlo a po českých lahůdkách se jen zaprášilo. Zároveň velmi vzrostla naše úcta k místním ženám, které v předklonu u čoudícího dříví tráví velký díl svého života.

Druhým cílem výpravy, vedle vyučování, byla návštěva sirotků, podporovaných českými dárci prostřednictvím Nadace Mezinárodní potřeby. Naše dámy se za nimi vypravily do 50 km vzdáleného Magwi. Nadace v Jižním Súdánu (a přilehlých uprchlických táborech v Ugandě) podporuje více než 70 studentů, asi 25 z nich žije v Magwi. Holky si se všemi popovídaly a předaly jim dárečky od jejich sponzorů. Navštívily také školy, kam naši sirotci chodí (a kde se také stravují a bydlí). Váleční sirotci patří samozřejmě mezi nejchudší mezi chudými a jsou velice vděční za své české „rodiče“.

Táboření mezi minami

Jaké byly největší výzvy vyučování v buši? Člověk si připadá trochu jako na táboře: spaní pod moskytovou sítí je nezbytností, ve sprše jen studená voda (už ta sprcha v domě biskupa Bernarda, kde jsme bydleli, je přepych, stejně jako elektřina – generátor se zapíná na pár hodin po setmění, všechno se musí rychle nabít, zprávy odeslat), učí se v nedokončených nebo válkou poničených místnostech (nad hlavou místo střechy plachta), které slouží zároveň jako třídy, noclehárny, kuchyň i garáž pro motorky. Jedli jsme si královsky (oproti studentům): rýže, brambory, placky chapati nebo nudle, fazole, vajíčka, občas i stehýnko místní atletické slípky nebo pár kostek hovězího.

Ještě větším podnětem k přemýšlení bylo „školení civilní obrany“ – navštívili nás odminovávači, kteří procházejí okolní pláně a odstřelují munici z mnoha minulých válek, a poučili nás, jak se chovat, kdybychom objevili starou minu nebo bombu. Když se dozvíte od profesionálů, že křoví za vaší školní budovou ještě nebylo vyčištěno, máte dost důvodů k přemýšlení. Tím víc, když pak zpovzdálí slyšíte výbuchy, jak likvidují své nálezy.

Pobyt v Africe je pro mě vždycky školou vděčnosti. Když vidím naše studenty, kteří jsou ochotní jít desítky kilometrů pěšky nebo se ve čtyřech kodrcat na motorce, spát na podlaze a vodu nosit kilometr v kanystru na hlavě, jen aby mohli zažít setkání s námi. Když vidím jejich radostnou a odhodlanou víru navzdory pro nás skoro nepředstavitelným životním podmínkám. Když vidím vděčnost místních lidiček za takové vzácnosti, jako je baterka čelovka, zobcová flétna nebo paperbacková Bible.

Kdybyste se chtěli dovědět víc o činnosti Spolku pro Jižní Súdán nebo o možnosti podpory jihosúdánských sirotků, mrkněte se na web spolku nebo Nadace Mezinárodní potřeby.

Štěpán Janča, farář