Poslední slovo: Status: samota

Mám sice moc ráda všechna setkání, aktivity ve sboru, bohoslužby, rozhovory a návštěvy, ale někdy, čas od času, uvítám ty vzácné chvíle, kdy je člověk jen sám. Myslím, že samota je pro člověka důležitá, myslím, že bychom si každý měli najít své chvíle samoty. Doma, v přírodě, na místě, které máme rádi, na místě, kam se můžeme vracet, vzpomínat, plánovat, odpočívat. 

Samota ale není to samé jako osamění. Myslím, že samotu si můžeme vytvářet, když ji potřebujeme, ale do stavu osamění se dostaneme, aniž bychom o to stáli, aniž bychom si ho sami „naordinovali“. Osamění zažívají nejen malé děti, mládežníci, partneři ve vztazích, senioři; dotýká se nás všech. A stačí málo, abychom se ve stavu osamění ocitli taky. 

Jezdím několik let na prázdninové seniorátní setkání mládeže. Na akci mívám drobné programy, ale hlavně celý týden účastníkům vařím. Kuchyň je takovým zvláštním místem setkávání a rozhovorů, osobních zpovědí. Z kuchyně sleduji jídelnu plnou hlučících rozesmátých mladých lidí. Z kuchyně ale někdy vidím človíčka, který mi připadá osamělý. Někdy se mi ho podaří oslovit, někdy přijde sám, ale ne vždy. Někdy o to nestojí a někdy to nezvládnu já. O mnohých z nich pak ještě dlouho po skončení akce přemýšlím a říkám si, měla jsem udělat něco víc?

Letos moje přemýšlení ještě umocnila dokumentární filmová série s názvem //Status: samota//, kterou je možno vidět v ivysílání České televize. Jsou to krátké příběhy čtyř zástupců generace Z (mladí lidé narození v letech 1997–2012). Jsou to lidé, kteří v podstatě vyrostli s telefonem v ruce a jsou stále on-line. Stručně řečeno, je to výpověď o tom, jakou úlohu v jejich životech hrají sociální sítě. Zatímco na sociálních sítích sdílejí své životy, uvnitř zažívají velké osamění. Můžeme sledovat kontrast mezi fyzickou izolací v davu a digitální blízkostí. V jednom dokumentu zazní, že dřív byl telefon únik z reality, dnes je realita telefon a z něho utíkáme. Žijeme více v telefonu než v reálném životě. A samozřejmě je na místě se ptát, nakolik se ta digitální prezentace podobá skutečné osobě. 

Uf, mnoho podnětů k dalšímu přemýšlení a neodbytná otázka: Co s tím? Nevím, ale ujistila jsem se, že nasloucháním nic nezkazím. A asi nemusím mít vždy na každou otázku odpověď. Co ale zcela jistě udělám, vytisknu text, který si čas od času čtu. Modlitba, kterou se čas od času modlím. Už nevím, kde jsem ji našla ani kdo ji napsal. Asi to není důležité… A ten text předám příště třeba tobě, možná tě osloví…

Když na mě padá tíha světa, 
obejmi mě svým pokojem.
Ať se v mém nitru utiší všechny bouře.
Dej mi odvahu pustit to, co nemůžu změnit,
a radost z toho, co už mám.
Buď světlem, které mě provází, 
když tma sílí. 
Ať ve mně zůstane jistota, 
že nikdy nejsem sám. 

Simona Kopecká, členka synodní rady
foto: archiv ÚCK