(ČB 12/2022) Myšlenka „Nebudeme se bát“ mne provází od chvíle, kdy jsem začal přemýšlet o roli synodního seniora, o synodní radě i o celé Českobratrské církvi evangelické. Nemám vizi církve, pokud jde o její organizaci, strukturu, podobu. Mám však vizi nebojácné církve ve smyslu Zachariášova chvalozpěvu: „Pochválen buď Hospodin…, protože se rozpomenul na přísahu…, že nám dá, abychom vysvobozeni z rukou nepřátel a prosti strachu jej zbožně a spravedlivě ctili po všechny dny svého života.“ (L 1,68–75)

(ČB 12/2022) Tu a tam se na školních budovách nebo chodbách objevují citáty. Třeba první věta z Komenského učebnice Orbis pictus: „Pojď sem, dítě, uč se moudrým býti.“ To je přece skvělé, když učebnice, nebo škola zvou k moudrosti, k porozumění souvislostem, když vzdělání není jen série povinností a zkoušek, ale poznání, které člověka rozvíjí pro život. 

(ČB 12/2022) Válka na Ukrajině přišla nečekaně. O to víc jsme jako církev zatím v pomoci obstáli. Evangelické sbory nabídly do dnešního dne ubytování a přímou pomoc zhruba dvěma tisícům uprchlíků. Konkrétně se pomoc organizovala ve 130 sborech, další se podílely finančně. Všem je nutno vyseknout hned na úvod poklonu a velký dík! Ukázalo se, že v církvi dřímá víc, než si často myslíme.

(ČB 12/2022) Je pro nás jako redakci velkou vzpruhou, že v době, kdy obecně tištěná média strádají, můžeme pokračovat v předávání důležitého Božího poselství, dodávat naději, kultivovat mysl, podporovat společenství církve, inspirovat v duchovním životě.

(ČB 12/2022) V úterý 20. září měla v Kristově kostele v Ostravě vernisáž malá, ale i z religionistického hlediska velice zajímavá výstava. Magdalena Šlahařová, studentka Fakulty umění na Ostravské univerzitě, zde vystavila pět svých obrazů, úmyslně vytvořených ve stylu slavného Mistra Theodorika, dvorního malíře Karla IV. Svému cyklu dala souborný název Modly současnosti. 

(ČB 12/2022) Šetrnější způsob, než jak si prohlédnout krajinu z nebe, by už snad byl o ní jen snít. Taková možnost se naskytla všem těm, kteří během září či října tohoto roku zavítali do kostela západního sboru ČCE v Plzni, který představoval výstavu fotografií Františka Plzáka s příhodným názvem: Země z nebe. Příhodným mám na mysli to, že se nebe dotýkalo nejen téma samotné výstavy, ale z duchovního pohledu i výstavní prostor sám.

(ČB 12/2022) Určité etapy v mém životě jsem schopen aspoň trochu popsat podle událostí v rodině. Například narození, úmrtí a stěhování tvoří chatrnou osnovu toho, co uplynulo, a je pryč.

(ČB 11/2022) Když slyším slovo misie, vyskočí mi v hlavě představa jehovisty, který mě na ulici tahá za rukáv a nutí mě, abych ho poslouchal, když se mi to nejméně hodí. Pod evangelizací si zase představuji bouřící stadion a evangelizátora, jenž vzkládá ruce na lidi nastoupené před ním a ti při jeho dotyku padají k zemi. A představa, že bych takovou evangelizaci či misii měl sám provozovat, pro mě splývá s představou pekla.

(ČB 11/2022) Otázka sexuální orientace nebyla v době vzniku ČCE téma hovoru, avšak je zřejmé, že lidé odlišné sexuální orientace se v církvi vyskytovali již tehdy. Sledováním textů i životních osudů lze soudit, že také někteří významní členové církve patřili k lidem s odlišnou sexuální identitou, i když sami o sobě takto ještě zřejmě nesmýšleli.