Jak se mění Evangelická církev?

Za několik týdnů se sejde mimořádné jednání synodu s jediným úkolem: zvolit novou synodní radu. Při výběru a volbě kandidátů (kterých navíc bývá pomálu) v naší církvi tradičně hraje hlavní roli jejich osobnost. Velmi málo se ale mluví o tom, na co by se chtěli ve svém funkčním období zaměřit. Co by chtěli změnit a proč? Pro co by nás chtěli nadchnout? 

Teologicky vhodněji by se dalo tázat „Kam nás Bůh v této době a na tomto místě volá?“. V době, kdy se velmi rychle mění naše společnost i církev, by tyto otázky neměly stát na okraji naší pozornosti. A zejména v případě kandidátů do synodní rady bychom měli slyšet jejich představy a vzít je při volbě v potaz.

Před téměř 10 lety vznikl Strategický plán jako pokus poskytnout na výše uvedené otázky odpověď. Může být užitečné udělat malou inventuru, kam jsme se dostali – co jsme uskutečnili a s jakým užitkem a co naopak zůstalo stranou. V příštím čísle ČB se pak na tomto základě budeme zamýšlet, která témata by mohla být nosná pro příštích 6 let. Tato dvojice textů je zamýšlená jako impuls pro kandidáty do synodní rady, aby přišli se svojí představou. A pro synodály i čtenáře ČB, aby si zkoušeli formulovat vlastní názor. Nejedná se totiž jenom o synodní radu, ale o nás všechny.

Jak zhodnotit, k čemu nám byl dobrý Strategický plán? Určitě se mi nejedná o úřednické vyhodnocení plnění jednotlivých úkolů synodní radou a následné oznámkování jejího výkonu. Nejednalo se totiž primárně o zadání úkolů pro vedení církve. Hlavní byla shoda církve (vyjádřená hlasováním synodu) na tom, která témata vnímáme jako podstatná. A vůle hledat společně cesty, jak se v těchto oblastech posunout. Pojďme se tedy podívat na jednotlivé oblasti a na to, co se v nich změnilo.

Zbožnost a Misijní otevřenost a srozumitelnost 

Spolu úzce souvisí. Východiskem zde bylo poznání, které shodou okolností shrnul s lehkou nadsázkou v minulém čísle (ČB 7+8/2026) Tomáš Jun: „Jsme naturelem rodinná až klanová církev a do takové komunity se připojujete přirozeně, jen pokud k tomu máte předpoklad. Při bohoslužbách (i jinde) komunikujeme hlavně slovem, složitě (křesťanština), až archaicky (hudba). Chybí současnost, symboly a rituály. Jako bychom předpokládali racionalitu, vzdělání a zvyklosti etablované střední třídy a zároveň u nich doufali v určité staromilství.“ Tolik reflexe faráře, který pomohl obnovit sbor v sociálně složitém prostředí severních Čech. Dá se to samozřejmě říct i jinak: naše úsilí o hluboké pochopení slov Bible a silné vztahy uvnitř našich sborů jsou naše nejcennější hřivna. Tak či tak – v posledních desetiletích jsme byli zaměření více dovnitř našich společenství než ven a naše tradiční způsoby se, zdá se mohou míjet nejen s potřebami lidí mimo církev, ale často i s potřebami lidí, kteří v církvi vyrostli (neboť jich řada odchází). 

Dnes tento výrok již zdaleka neplatí univerzálně: projekty Nekostela v Praze nebo Ka-Dvojka v Karviné jsou viditelné pokusy pustit se na neprobádané území. Sousloví „duchovní cvičení“ již nebudí pohoršení a kromě účasti na cvičeních, pořádaných jinými církvemi, již můžeme rozjímat i pod vedením členů naší církve – například při postních meditacích pořádaných v Jihočeském seniorátu nebo cvičeních, které spoluorganizuje farář Filip Boháč. Co ale pokládám za důležitější je, že v řadě našich sborů slyším diskuze o tom, jak můžeme dát o sobě vědět lidem žijícím v okolí našeho sboru. Jak jim pomoci překonat „bariéry“ pro vstup do kostela? Jak oživit naše setkávání novými prvky – liturgickými, hudebními, učinit je více interaktivní?

Ze strany vedení církve jsou všechny tyto aktivity podporované – pro netradiční projekty (často se mluví o tzv. průkopnických místech) vznikla na ústředí skupina, která jim poskytuje podporu (i finanční) a která zprostředkuje sdílení zkušeností. Byla také praktičtějším způsobem nastavená podpora pro sbory, které usilují o obnovu. Neméně důležité je i sdílení zkušeností sborů, kde se děje něco nového – na stránkách ČB, na webových stránkách, při různých setkáních i jinde vidíme příklady nových diakonických aktivit, komunitních setkání (často umožněných stavebními úpravami sborových prostor). Z těchto příkladů sálá energie, která může inspirovat podobné pokusy jinde. Málokde probíhá nějaká dramatická změna – nemůžeme, ani nechceme ze svých tradic vystoupit. Můžeme z nich ale zachovat, co je živé, odkládat to, co již ztratilo v naší situaci smysl a přijímat nově to, co nám může být k užitku.

Klíčoví lidé

Všichni víme, že farářů ubývá – řada jich odešla, kvůli vyhoření nebo potřebě uživit rodinu. Zájem o farářskou práci klesá, nových farářů je málo. Laiků, kteří jsou připravení vynaložit významnější část svého vzácného volného času pro sbor, je nedostatek a jsou přetížení. Na kurátorech leží velké břemeno odpovědnosti za sbor. „Nejsou lidi“, řekl by klasik minulého režimu.

Dost jsme toho změnili u farářů: koneckonců jsou to zaměstnanci a můžeme (po přiměřených úpravách) využít opatření používaná jinde. Nejviditelnější bylo zvýšení mezd, které se již blíží cílové hodnotě 1,2násobku mediánu mezd v ČR. Významná byla i změna systému vzdělávání farářů. V letošním roce také probíhá pokus se zavedením tzv. bilančních rozhovorů, které vedou senioři s faráři ze svých sborů. Je inspirovaný zcela běžnou praxí, kde nadřízený hovoří se svými kolegy o tom, jak se jim vede. Naše situace je ale trochu jiná: senior není vnímaný svými faráři jako nadřízený a řada farářů vnímá svoji práci jako svobodné povolání. Možná budeme nějaký čas hledat smysluplnou polohu takového rozhovoru i obecně vztahu senior a faráři jeho seniorátu. Navzdory tomu se odchody farářů ze služby na sborech spíše zrychlují tak, jak se rozšiřují možnosti kaplanské služby.

Ve vzdělání studentů ETF i motivování nových adeptů pro farářskou práci se toho moc nestalo a počet nových zájemců viditelně neroste.
V této situaci je velmi podstatné zásadní zlepšení přípravy výpomocných kazatelů, kterou převzala od seniorátů Evangelická teologická fakulta. Svědectví nových výpomocných farářů ukazuje, jak hluboký je zážitek společné přípravy.

V případě podpory laiků, kteří z naprosté většiny působí jako dobrovolníci, jsou možnosti jejich podpory omezenější a jsme teprve na začátku. Ukazuje se, že prostá komunikace a možnost sdílet své zkušenosti i strasti je zejména pro kurátory pomocí. V řadě seniorátů toto již probíhá, v posledním roce i s pomocí ústředí. Je zřejmé, že podpora lidí, kteří na svých bedrech nesou velkou část odpovědnosti za církev, zůstává jako velké téma.

Velkou pomocí pro faráře i laiky se stala jednak digitalizace, naprostou většinu úkonů již není nutné dělat papírově, a jednak osobní pomoc z ústředí – Jan Plecháček i řada dalších ochotně berou telefony či poradí emailem. 

Přechod na samofinancování a Efektivní řízení a hospodaření

Podpisem smluv se státem v r. 2013 začalo přechodné období, na jehož konci veškeré platby od státu skončí a všechny náklady včetně mzdových budeme muset pokrýt z vlastních zdrojů. Zároveň se církev zmenšuje – počet sborů i členů církve klesá a je třeba tomu přizpůsobit naši organizaci i její fungování.

Pokud bychom měli hodnotit, jak hospodaříme s penězi, troufnul bych si přidělit 10 bodů z 10. Pro všechny hlavní oblasti máme dlouhodobě a rozumně nastavenou koncepci a ve všech případech se jí zatím daří nad očekávání dobře uskutečňovat. Z peněz, které ještě dostáváme od státu, jde většina na platy farářů a významná část také na Diakonické a rozvojové projekty. Menší část dlouhodobě investujeme. To se zatím daří velmi dobře – výnosy se pohybují významně nad cílem inflace + 3 % – a máme tak naději, že cílově z nich pokryjeme až 30 % mezd farářů. Zbytek budou muset pokrýt odvody sborů do Personálního fondu. Rychlý růst odvodů, který začal v r. 2020, je již za poločasem a odvody začínají být bolestné břemeno zejména pro menší sbory. V rámci solidárního schématu se přerozděluje odvodová zátěž mezi silnými a slabými sbory tak, že slabší sbory budou cílově hradit pouze asi 50 % těchto nákladů. Dobrá zpráva je, že zatímco odvody rostou, celocírkevní repartice (které přispívají na činnosti ústředí) se od r. 2019 nezvýšily. Je to díky dramatickému zlepšení hospodaření ústředí. To navíc dokázalo najít další zdroje, a tak je schopné dávat do pořádku své nemovitosti, zvyšovat platy svých zaměstnanců na úroveň obvyklou v neziskovkách a rozšiřovat rozsah poskytovaných služeb.

Snahy o přizpůsobení organizace byly zaměřené jednak na sbory, jednak na senioráty. V případě sborů se jedná zejména o slučování sborů, které jsou již příliš malé na to, aby udržovaly samostatnou existenci. Zde se ukazuje, že touha po uchování vlastní sborové „identity“ je často na překážku rozumnému rozhodnutí.

Úprava seniorátů je již řadu let živě diskutované téma. Stejně jako v případě slabých sborů, nebyla existence slabých seniorátů dále smysluplná. Kromě prostého slučování Strategický plán nastolil také otázku role, kterou by měly senioráty hrát jako mezičlánek mezi sbory a ústředím, a vyjádřil ambici, aby senioráty fungovaly „ve svých spádových regionech jako významný aktér“. Skutečná diskuze o tom, co to znamená, ale bohužel nenastala, takže jsme skončili u prostého sloučení slabších seniorátů.

Diakonie, kaplani, Evangelická akademie

Diakonie funguje již dlouho jako jedna z největších sociálních služeb v republice. V posledních letech přibylo několik nových středisek (např. Pomněnka, Vendolí). Rychle se také rozvíjí kaplanská služba – zejména v evangelických školách a v Diakonii. Pro faráře to otvírá nové možnosti smysluplné práce, stinnou stránkou tohoto procesu je ale již zmíněný úbytek farářů sloužících ve sborech. 

V oblasti škol je nejviditelnější stavba školy v Praze-Holešovicích – zdaleka největší investice naší církve za posledních několik generací. Držíme palce, aby se jí podařilo zdárně dokončit.

Živý sbor je ve Strategickém plánu na prvním místě, zde jsme si jej ale nechali na konec. Většina kroků a opatření, zmíněná v předchozích tématech, je přímo nebo nepřímo zaměřená na podporu sborů. Je pak již na každém sboru, aby hledal s pomocí Boží a jako součást církevního společenství svou smysluplnou roli v místě, kde působí.

I když se to možná při každodenním provozu nezdá, naše církev je společenství, které se mění – v různých částech různým způsobem a různým tempem. V příštím čísle se tedy zamyslíme nad tím, na co bychom se mohli zaměřit v dalších letech.

Petr Štulc, ekonom
foto: ARo