Na co by se mohla zaměřit příští synodní rada?

Za trvale důležité pokládám tři širší okruhy: za prvé zbožnost, misii a diakonii, dále lidi a vše, co s nimi souvisí, a nakonec hospodaření.

Hospodaření – udržet kurz

Začneme s tím nejméně důležitým – hospodařením. To se nám podařilo dostat na skvělou úroveň a můžeme se s ním chlubit. Těžší ale bude se na této úrovni udržet – když se daří dobře, roste totiž pokušení polevit či utrácet na různé užitečné věci. Začínáme využívat Personální fond k různým dříve nepředvídaným účelům a není vyloučené, že proto budeme muset poprvé zvýšit cílovou výši odvodu do PF v roce 2031 (dosud se ji dařilo trvale snižovat). Vznikají nápady zvyšovat celocírkevní repartice, které držíme od r. 2020 „zmrazené“. Výdaje na činnosti zajišťované z ústředí se od roku 2018 téměř zdvojnásobily. To považuji za oprávněné v situaci, kdy ústředí bylo schopné získat mimo církev zdroje na jejich pokrytí. Zvyšovat ale finanční zátěž, kterou ústředí představuje pro sbory v situaci, kdy se církev zmenšuje, by bylo absurdní.

Vedle toho zůstává ještě několik témat k řešení. Za podstatné považuji dotažení Nemovitostního fondu, který by se postaral o budovy, pro které již není ve sborech využití. Bylo by dobré najít udržitelné financování celocírkevních farářů, zejména těch, kteří působí v našich školách. Koncept Diakonických a rozvojových projektů se výborně osvědčil, ale s koncem výplaty Finanční náhrady od státu vyschne také zdroj pro jejich financování. Bylo by dobré s předstihem vytvořit jiný zdroj tak, aby tyto projekty mohly pokračovat.

Lidé pracující v církvi – jejich získávání, podpora a spolupráce

Lidi jsou nepochybně důležitější než peníze. Pro faráře jsme toho v minulých letech dost udělali – jsou dnes lépe placení, zlepšuje se systém jejich dalšího vzdělávání i péče o ně. Teď je čas více se věnovat tomu, abychom nějaké faráře měli, až ti dnešní odejdou do důchodu. První krok by měla být reflexe toho, jak se mění profesní dráha faráře. Sloužit celý život ve sboru již není jediná možnost. Rostoucí počet farářů chce nějakou dobu nebo na část úvazku působit jako kaplani – v armádě, nemocnicích, věznicích nebo školách. A jiní také v civilních povoláních mimo církev, často v příbuzných činnostech (např. sociální práce). Pokud se takový člověk rozhodne vrátit k službě, získané zkušenosti se mohou zhodnotit. Podíváme-li se na vzdělávání budoucích farářů na ETF, zjistíme, že je zaměřené především na teologii. To je nepochybně nepostradatelný fundament. Farář ale potřebuje daleko širší škálu dovedností, které také může využít, i pokud by se věnoval jiným výše zmíněným profesím. Myslím, že uzrál čas, aby církev formulovala svoji představu o vzdělání budoucích farářů a otevřela diskuzi s Evangelickou teologickou fakultou, jak by bylo možné ji naplnit. Věřím, že nově – šířeji – pojaté studium i následné profesní uplatnění by mohlo oslovit mladé lidi, kteří dnes končí na jiných školách a ze kterých by mohli být dobří faráři alespoň část jejich profesního života.

V případě laiků – dnes hodně mluvíme zejména o kurátorech – jsme teprve na začátku. Určitě stojí za to vytvořit koncept, jak jim nabídnout větší podporu. Inspiraci můžeme možná najít v jiných církvích nebo neziskových organizacích (třeba ve skautu?). V případě kurátorů, seniorů i dalších funkcích by například mohlo být užitečné vytvořit systém nástupnictví, kdy by se budoucí kurátor či senior připravoval na budoucí roli a nespadl do ní „po hlavě“. Podobné nápady bychom měli shromáždit, podle možností vyzkoušet a postupně z nich vytvořit funkční systém.

V církvi je spousta práce pro placené zaměstnance i pro dobrovolníky. Je otázka, jakou organizaci má církev mít, aby čas všech těchto lidí bylo možné účelně využít. Náš základní model, jak fungujeme, je sbor s jedním farářem a kurátorem. V církvích v Německu, Anglii, Skotsku i jinde sbírají zkušenosti s řadou jiných uspořádání, které jsou často založené na větších regionech tam, kde dříve bylo několik samostatných sborů. Očekávání spojené s takovou organizací je, že umožní lépe využívat konkrétních obdarování různých lidí, mít větší radost z týmové spolupráce a strávit méně času s administrativními činnostmi. Tuto diskuzi jsme již několikrát „nakousli“, ale reálných zkušeností zatím moc nemáme. Možná nazrál čas k tomu, abychom je začali získávat.

Zbožnost, misie a diakonie – může v tom naše vedení něco dělat?

A konečně to nejdůležitější: skupina témat, které se dotýkají toho, proč jako církev existujeme. Jak prožíváme Boží přítomnost (zbožnost)? Jakým způsobem a jak srozumitelně posíláme evangelium dál (misie)? Jak se angažujeme ve světě kolem nás (diakonie a další aktivity)?

Těmto záležitostem se na úrovni vedení/ústředí systematicky věnujeme daleko méně než záležitostem hospodářským a správním (alespoň při pohledu zvenku). Podobné otázky ale řadu z nás trápí a občas dokonce doputují až na synod – jako například letošní návrh z Východomoravského seniorátu, aby synodní rada nechala zpracovat průzkum, co od církve lidé různého věku očekávají. 

Otázkou ale je, co je vůbec možné na úrovni ústředí dělat? Prožívání Boží přítomnosti je přece záležitost Ducha svatého, a ne církevního vedení. A stejně tak sdílení zkušenosti cesty s Bohem s kýmkoliv dalším je naše osobní záležitost. 

Myslím, že je na místě posilovat to, co jsme již začali dělat v souvislosti s průkopnickými místy – otevřít dveře experimentům, poskytnout jim podporu a sdílet o nich informace. Je důležité v tom pokračovat s co největší energií. K tomu můžeme přidat reflexi – co je k užitku a v jakých situacích? Co naopak neklaplo dle původních očekávání a proč? Připojit zkušenosti odjinud. Nabyté poznatky, znalosti a zkušenosti bychom měli tříbit. Možná se z nich postupně vynoří příklady a postupy, které budou nosné pro nás a zároveň přístupné i pro lidi mimo církev.

Bude mít nová synodní rada svůj plán?

Protože jsem synodálem za Pražský seniorát, chtěl bych od kandidátů do synodní rady slyšet, co oni považují za důležité, a vzít to v úvahu při volbě. Mohou to být jiná témata než ty, o kterých píšu výše. Rád bych ale, aby naše nové vedení mělo srozumitelné záměry, které bychom mohli podporovat a na jejichž uskutečňování bychom se mohli podílet. 

Petr Štulc, ekonom
foto: ARo