Dvě stě tun v zádech učí důvěře v Pána Boha

Jako evangelický farář sloužil dvě dekády. Potkat jste ho mohli třeba v Domažlicích, Merklíně či Přešticích. Dnes byste ho ale na kazatelně hledali marně. Před třemi lety se totiž Jan Satke rozhodl k radikálnímu kroku: farářské povolání opustil a místo toho usedl do kabiny lokomotivy. Jaké to je po 20 letech změnit profesi? Proč padla volba právě na železnici? A co mají kazatelna a lokomotiva společného? 

Přesně před třemi lety jste vyměnil farářský talár za stejnokroj Českých drah. Odkud se vlastně vzala myšlenka změnit profesi?

Jednalo se o předstupeň vyhoření. Připadal jsem si jak vymačkaný citrón – nápady, které se dříve hrnuly, nepřicházely a člověk tvořil a mluvil jakoby jen ze setrvačnosti. Myslel jsem, že to přejde, ale ono ne.

Jak náročné bylo po dvaceti letech změnit profesi? Co pro vás bylo při odchodu z farářské služby nejtěžší?

Změnu jsem viděl jako nutnost. Vlastně součást sebezáchrany. Takže to šlo poměrně bezbolestně. A pomáhalo mi vědomí toho, že člověk může sloužit Pánu Bohu, ať je v jakékoli profesi. Náročné pro mě bylo vědomí, že nezvládnu dotáhnout věci, které bych rád měl uzavřené, abych mohl předat sborové záležitosti s klidným svědomím.

Proč jste se rozhodl zrovna pro práci na dráze? Hrálo v tom nějakou roli, že vás to k železnici odmalička táhlo?

Dědeček mě vodíval jako malého chlapce často na nádraží, kde mě železniční provoz naprosto fascinoval. Už jenom takové mechanické stahování závor byl pro mě technický zázrak. Moc mě zajímalo, jak to všechno funguje. Nicméně dráha byl „sňatek z rozumu“. K pozici strojvedoucího nebyla potřeba škola, stačilo absolvovat kurz, byť dost náročný. A bylo to zaměstnání, které mělo přesně rozdělený čas pro práci a čas pro odpočinek. To jsem potřeboval. A také jasně stanovená pravidla, jasný systém a zároveň vysokou odpovědnost. To vše je něco, co jsem pro svou „ergoterapii“ potřeboval.

Jaké byly vaše začátky na nové pozici? Jak dlouho trvalo, než se pro vás směna stala rutinní záležitostí? 

Překvapilo mě dobré přijetí jak ze strany kolegů, tak celé organizace. Příchod ze sociální sféry byl spíše podnětem pro zajímavé rozhovory než pro odmítnutí. Směna je pro mě pokaždé výzva. Jedete pokaždé s jinou mašinkou, která má své specifické vrtochy, s jiným počtem vagonů, což výrazně ovlivňuje brzdění, s jiným personálem, jinou trasu. Pokaždé je to vlastně nové a nevšední. Ale je pravda, že s přibývajícími zkušenostmi získávám větší klid a nadhled.

Na jakých trasách jezdíte a jaké stroje „osedláváte“?

Jsem „leťák“, což znamená, že zaskakuji, kde je třeba. Tak vlastně jezdím všude a vším, co jezdí na naftu. Tedy okolo Plzně. A také do Schwandorfu na spoji Praha – Mnichov. To mě obzvláště baví, protože zde mohu využít své znalosti němčiny. Jezdím zde na Herkulesu [lokomotiva Siemens ER 20], krásné dieselové mašince, která byla od začátku mým snem.

K práci strojvedoucího patří bohužel i situace, které mohou být psychicky velmi náročné, např. střet s osobou nebo s jiným vozidlem. Dá se na takovou možnost vůbec předem připravit? Může s tím nějak pomoci víra?

To byla asi první otázka, která mě při možnosti práce na dráze napadla. Ale došlo mi, že takové situace nemáte šanci ovlivnit. Prostě k nim dojde. Modlím se za to, abych podobnou situaci nezavinil svou nedbalostí či neopatrností. To je něco, co ovlivnit mohu. A zároveň doufám v Boží ochranu.

Téma tohoto čísla zní „Na cestě“. Vy jste v doslovném slova smyslu na cestě každý pracovní den. Nacházíte ve své současné práci i nějaký duchovní rozměr?

Věřím, že každá práce má svůj duchovní rozměr. Již od povolání k péči o zahradu Eden. Myslím, že nám práce umožňuje rozvíjet vlastní vztah k Bohu v určitých oblastech. Pro mě je to prostor pro růst v důvěře a spolehnutí se na Boha – když jedete 130 km/h s 200 tunami v zádech a víte, že to na fleku nezastavíte. Nebo růst ve vděčnosti a radosti – když vidím tu krásnou přírodu okolo nás, kterou jezdím a která je každého dne jiná. A vděčnost za to, když dorazím do cíle – s vědomím toho, co vše se po cestě mohlo stát.

Našel jste mezi profesí faráře a strojvedoucího něco, co mají společné nebo blízké?

Obojí je služba. Tak to říkali staří fírové. Ti nechodili do práce, ale do služby. A je to také služba lidem. Farář lidi provází na jejich cestě, fíra vlastně také. Beru to tak, že mi Pán Bůh svěřuje lidi, které mám doprovodit na jejich cestě k cíli, provázet je na cestě, na kterou vykročili. Také se za ně modlím. Jsou mi na určitou dobu svěřeni, tak se to snažím využít. Kdo jiný by to dělal? No a také obě profese začínají na „f“. (úsměv) 

Využijete nějaké zkušenosti z farářské služby i na dráze?

Stejně jako v každém jiném zaměstnání je zde prostor pro sdílení své víry, zkušeností s životem v Boží blízkosti. Vzhledem k tomu, že všichni ví, že jsem „ten farář“, lidé mají potřebu se s tím nějak vyrovnat a často jsou z toho zajímavé a hluboké rozhovory. Takže něco jako „pastorace po cestě“.

Změnil se po odchodu z aktivní služby váš pohled na církev nebo na farářskou službu?

Spíš vidím, jak je jí velice mezi lidmi potřeba. Dotyku naděje, opory v životě. Potřeba někoho, kdo by provázel. Přemýšlím o proměně, která nastala v místních sborech – v přestupovém hnutí byly plné dělníků a železničářů, dnes nevíme, jak se k nim přiblížit. Tedy alespoň z mého pohledu.

Jak jste prožíval loučení se sborem v Přešticích? Jak přijali vaše rozhodnutí změnit životní dráhu?

Zprvu to byl šok, nikdo to nečekal. Ale setkal jsem se s otevřeností a pochopením. Připravili jsme proces předání sboru ve stejném režimu, jako kdybych odcházel na jiný sbor. Vyšlo to akorát na dvacet let služby, což bylo hezké završení.

Setkáváte se ještě s lidmi ze sboru? Jak dnes tyto vztahy vnímáte?

Se sborem jsem v pravidelném kontaktu, zůstal jsem členem. Mám zde celou rodinu, která je ve sboru zapojena do různých činností. Já se snažím stát stranou, abych dal šanci novým věcem. Bolavé věci jsme si vyříkali a odpustili.

Zasteskne se vám někdy po farářování? Dostanete se ještě příležitostně na kazatelnu?

Vzhledem k častým službám přes víkend ani moc šance není. Ale nařídil jsem si kazatelský půst, abych proces stabilizace a obnovy sil nezhatil. Nicméně nabídky přicházejí.

Zažíváte ve svojí současné profesi nějakým způsobem Boží blízkost či vedení?

Každý den. Vnímám jako zázrak pokaždé, když dojedu do cíle. Mašinky občas zlobí, a tak když ty složité elektronické a mechanické slepence fungují a přes otřesy a déšť či vedro dojedou, je to na oslavu. Tedy z mého pohledu. Často potřebuji moudrost pro rozhodování i odvahu, takže prostor na spoléhání na Hospodina je tu široký.

Co vám profesní změna dala a co vám naopak vzala?

Dala mi vděčnost za 20 let krásné práce v církvi. Také jsem dostal příležitost potkat se s lidmi, které bych jinak nepotkal. A příležitost jezdit na výlety a ještě být za to placen. Vzala mi možnost upracovat se do vnitřní netečnosti, která byla pro mou rodinu velmi náročná.

Je pro vás farářská služba uzavřená kapitola, nebo si umíte představit, že se do taláru vrátíte?

Boží cesty jsou nevyzpytatelné. Takže jsem otevřen všem variantám, byť si to v blízké době moc neumím představit.

připravila Adéla Rozbořilová
foto: archiv respondenta