(ČB 6/2023) Zažili jsme to během covidu. Do společných shromáždění se chodit nemohlo. Vysílalo se online v neděli i přes týden, rozesílaly se přípravy k domácím pobožnostem emailem nebo se házely do schránek obálky s texty. Vlastní „praktikování zbožnosti“ bylo na jednotlivcích, rodinách, domácnostech. Pokládali jsme to za nouzi. Byla to opravdu jen náhrada, provizorium? Nebo nás ona mimořádná situace postavila před něco, co by vlastně tak mimořádné být nemělo?