(ČB 3/2025) „I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života.“ Tak se stal člověk živým tvorem. (Gen 2,7)

(ČB 3/2025) O duševním zdraví dospívajících a potřebě bezpečného prostředí v církvi se studentkou teologie Anežkou Junovou.

(ČB 3/2025) Askezi si obvykle spojujeme se sebeodříkáním či dokonce sebetrýzněním, jemuž se věřící člověk dobrovolně podřizuje. Řecké slovo askésis původně znamená cvičení zaměřené na určitý mravní či duchovní cíl. 

(ČB 3/2025) Jen těžko si představuji společnost, do které by se rituály hodily méně než do té naší. Na vývěsním štítě 21. století by mohla být hesla o přizpůsobivosti, proměnlivosti, individualismu, sekularizaci, netrpělivosti, libovůli… skoro jako bychom vyjmenovávali protiklady toho, co je a jak funguje rituál. Rituály přesto existují, přemýšlíme o nich, vědomě nebo bezděčně po nich toužíme, ve složitém světě improvizovaně hledáme nejlepší možnou cestu. 

(ČB 3/2025) Pro křesťanskou spiritualitu je určující Ježíšův výrok podle Janova evangelia: „Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“ (J 4,24) Tento výrok počítá s bezvýhradnou prioritou Ducha. Být veden Duchem pak znamená navazovat na jeho působení a rozvíjet vlastní, osobní duchovnost. Pravda je ryze duchovní, a pokud k ní směřujeme, pokud se s ní vůbec nějak zaplétáme, počínáme si duchovně.

(ČB 3/2025) Co je pro vás povznášející?

(ČB 2/2025) „Na počátku bylo Slovo a to slovo bylo u Boha a to slovo byl Bůh.“ Tak začíná Janovo evangelium, které nevypráví o Ježíšově narození, ale bere to z většího odstupu: to aby bylo jasno, že co Bůh lidem přeje, to tu bylo od samého počátku a platí to pořád.

(ČB 2/2025) Když tu a tam zazní někde ve veřejném prostoru název Bílá hora, často se jedná o symbolický pojem, o odkaz na cosi jako národní trauma. Bílá hora je spojena s bitvou, která na dlouhá léta ovlivnila svobodu vyznání a život v českých zemích. Zároveň je ale v současnosti i domovem a místem ekumenických setkání. O tom, jak se na Bílé Hoře žije a jaké světlo do toho vrhá Boží vtělení, mluví v našem rozhovoru sestra Anežka.

(ČB 2/2025) „Boží vtělení v Ježíši Kristu“ je zaběhaná fráze, ovšem vznosná až natolik, že je nám možná právě tím dost vzdálená. Nekonečný a věčný Bůh se vtělil do konečného a smrtelného člověka. Tento člověk, Ježíš z Nazareta, navíc žil už hodně dávno a úplně jinde a jinak než my dnes.