(ČB 2/2023) „Ahoj, promiň, že volám tak večer. Ale když jsme se odpoledne rozcházeli, připadal´s mi nějaký smutný. Tak se chci zeptat, jak´s dojel domů a vůbec, jestli jsi v pořádku…,“ volal někdy Pavel.

(ČB 2/2023) Nedávno jsem měla rande. O tom, o koho šlo, mi nejdřív řekl kamarád. Prý je lepší než jeho vedoucí diplomky, je z něho úplně unesen a vidí v něm slušný potenciál. To na mě udělalo velký dojem. Proklepla jsem si ho pro jistotu i na internetu. Nevypadal vůbec špatně. Trochu tajemný, malinko svůdný a děsně chytrý. Hlavou mně prolétla moudra typu „se z něho nezblázni“ nebo „hlavně používej mozek“.

(ČB 1/2023) Ve skleněné tabulce klášterního okna se odráží světlo. Pohled ven do tmy prozradí, že zdrojem je oheň uprostřed pěkně upraveného nádvoří, vlastně spíš zahrady. Keře jsou pokryty sněhem, prvním letošním. Jen nasvícená Petřínská rozhledna na obzoru prozrazuje, že oheň ve skutečnosti hoří pár metrů od Pražského hradu. 

(ČB 1/2023) Když dnes usedáme do kostelních lavic, považujeme za zcela přirozené, že na nás farář hovoří česky – pro většinu z nás mateřským jazykem. Stejně tak, když si doma otevřeme Bibli. Křesťanství je v českém prostředí plně implementováno. Proč je ale liturgický jazyk tak důležitý? Proč je důležité, aby církevní obřady byly vedeny ve srozumitelném – nejlépe však mateřském – jazyce?

(ČB 1/2023) Výstavu s tímto delším názvem můžete zhlédnout od 27. 10. 2022 do 9. 4. 2023 v prostorách Muzea umění Olomouc. A je to opravdu mimořádná výstava, která je věnována tématu dosud v tzv. odborných kruzích zcela opomíjenému, tj. umění, které se zabývalo sakrální tématikou v období totality. I v tomto období se totiž řada umělců, kteří měli z různých důvodů velmi omezené možnosti tvorby, zabývala biblickými náměty, a pokud získali tu možnost, tvořili duchovní a umělecká díla nejen pro sebe „do šuplíku“, ale i pro konkrétní farnosti a kostely, převážně církve římskokatolické, ale i pro bohoslužebné prostory naší ČCE a dalších církví. 

(ČB 1/2023) Zástupci jednotlivých členských institucí Ekumenické rady církvi v České republice společně připravili prohlášení k aktuální válce na Ukrajině a k situaci uprchlíků.  

(ČB 1/2023) Na základě nedávné události bych se s vámi ráda podělila o zkušenost propojení práce farářky malého sboru a vězeňské kaplanky, které je pro nás na Hvozdnici v mnoha ohledech stále funkčnější, jak se ukázalo v několika uplynulých dnech v několika logicky na sebe navazujících akcích.

(ČB 1/2023) Všichni tím teď žijeme. Přímá prezidentská volba nás aktivizuje, polarizuje, probouzí emoce, vášně a nekonečné diskuse. Přemýšlíme o kandidátech, řešíme jejich klady a zápory, vztahujeme se k nim s intenzitou, jako bychom je osobně znali, skoro každá naše konverzace se dříve či později stočí k otázce, koho volit, či naopak za žádnou cenu nevolit, kdo je nejlepší, kdo snad celkem ujde, kdo je „menší zlo“ a kdo naopak zlo největší.

(ČB 12/2022) Myšlenka „Nebudeme se bát“ mne provází od chvíle, kdy jsem začal přemýšlet o roli synodního seniora, o synodní radě i o celé Českobratrské církvi evangelické. Nemám vizi církve, pokud jde o její organizaci, strukturu, podobu. Mám však vizi nebojácné církve ve smyslu Zachariášova chvalozpěvu: „Pochválen buď Hospodin…, protože se rozpomenul na přísahu…, že nám dá, abychom vysvobozeni z rukou nepřátel a prosti strachu jej zbožně a spravedlivě ctili po všechny dny svého života.“ (L 1,68–75)