Na hranice i za ně

Od té doby sborem propluly další desítky lidí. Na čas tu kratší, tu delší, pokřtění i nepokřtění, pasivně i aktivně, intenzivně i méně. Těch, co se přišli „ohřát“ – duchovně, lidsky i materiálně – byly nižší stovky. Z gruntu jsme za ty roky zrekonstruovali faru, aby sloužila nám, Diakonii, komunitě. Skořápka se zase začala plnit. Dnes tvoří sbor dvacet dospělých, jejich děti a vnoučata. Stále je to hrstka, ale jiná. V ČCE se objevovaly superlativy jako „zázrak v Ústí“, ale není to tak jednoduché a nemůžu si to přivlastňovat jako svůj úspěch. Nějak se to „stalo“, Duch svatý k tomu hodně přifoukl. Nemám žádný recept, jak to dělat i jinde.

Viděl jsem, s čím vším se museli nově příchozí popasovat. ČCE má myslím pro hledající lidi dost vysoký práh na svém vstupu a „otevřené“ či „otevřeno“ v názvu akcí to nespasí. Co jsem zde pozoroval?

Kdo jsme: Práh jazyka a kmene

První práh spočívá ve střetu (liberální) teologie, specifického sociokulturního kódu ČCE a reality lidí, kteří tu hledají Boha. Jsme naturelem rodinná až klanová církev a do takové komunity se připojuje přirozeně, jen pokud k tomu máte předpoklad. Při bohoslužbách (i jinde) komunikujeme hlavně slovem, složitě (křesťanština), až archaicky (hudba). Chybí současnost, emoce, symboly a rituály. Jako bychom u příchozích předpokládali racionalitu, vzdělání, jazyk a zvyklosti etablované střední třídy a zároveň u nich doufali v určité staromilství.

ČCE paradoxně právě svou intelektuální svobodou nastavuje laťku vysoko. Naše teologie pro nováčka (často nechtěně) obsahuje výzvu k dekonstrukci dosavadních přesvědčení a ke znovunalezení autentické cesty následování. Lidé, kteří touto náročnou (kognitivní) cestou projdou, pak společenství často nevyhledávají a „věří si sami“. Církví je na severu hodně a ty charismatické jedou. Nefunguje zaměření se „na všechny“. Aby v jednom sboru vedle sebe bez napětí trvale sdíleli život a víru starousedlíci, etablovaná střední třída i lidé z menšin a okrajů, je sice krásně biblické, ale zatím nemůžu potvrdit, že reálné. Máme jiné kmeny a jazyk.

Lidé, kteří se zde k církvi odváží přiblížit a nechtějí jen „příležitostný spirituální doping“, málokdy hledají intelektuální ekvilibristiku. Jejich rodiny a vztahy jsou často nadranc. V Ústí jste s Ježíšem „na hoře“ jako církev Kristova. Ježíšova zvěst a zakoušená blízkost nejvíc přitahuje lidi s „křížem“. Osamělé, samoživitele, lidi po rozvodech, s životním traumatem, fyzickými i psychickými nemocemi, depresemi, úzkostmi, hendikepy. Doufají, že se jich někdo ujme. Církev přitahuje i lidi, kteří jsou úspěšní (nebo byli) a cítí v životě prázdnotu, vyhořelost, nesmyslnost. Chtějí získat smysl. I zde přitahuje církev lidi, kteří si chtějí odpočinout, realizovat své koníčky, být v přátelském prostředí. Chtějí čerpat, bavit se. Na takto motivovaných lidech se nedá rychle (pokud vůbec) stavět klasická sborová struktura ČCE (staršovstvo, úřad). Do církve nepřicházejí presbyteři, hlasovní členové, salárníci, ale lidé s osobní (někdy i čistě sobeckou) motivací a často i velkým křížem. Farář je jimi někdy vnímán skoro jako „svatý“, takže podle něj se reálný život neměří. Proto všichni nováčci potřebují dobré vzory od starších (věkem i služebně) členů církve, jinak se nevzdají starých a brzy odpadnou. Noví členové se učí „jazyku kmene“. Panuje ve sboru jazyk rezignace a pasivity? Tomu se dá naučit rychle. Panuje nadšení? To potvrzuje, že jste tam, kde víru berou vážně a toužíte tak mluvit také.

Ten jazyk kmene musí hned na prahu říkat „jsi tu v bezpečí, buď v pohodě, máme tě rádi“. Když už někdo překročí práh, musí najít prostor prodchnutý důvěrou mezi Bohem, člověkem a bližním, ne prázdnou skořápku.

Vlaďka (88): „Pamatuji dobu, kdy bylo svátkem, když na bohoslužby přišli více než tři členové sboru. Já sama jsem v té době byla už jen takovou ‚konzumentkou‘. Bez opravdových činů lásky a obětavé pomoci sester a bratrů ze Slezska, kteří se nás tehdy v krizi ujali, by zřejmě nebylo co zachraňovat. Ale přežili jsme a já dnes při pohledu na náš živý sbor vím, že Bůh nezapomíná.“

Petr (54): „Moje kroky mě dovedly k 11 letům v kriminále. K vězeňskému kaplanovi jsem se tam dostal původně v rámci legrace, na rozhovor mě zapsal jiný odsouzený. Kaplani mě vyvedli z mýtů o víře a to mě dovedlo až do církve a ke křtu. Tady ve sboru odpadá má ostražitost. Vím, že co tu řeknou, to je pravda a nemusím se bát podrazu. Splnil se mi sen někam patřit, moci se na lidi spolehnout. Věřit s hrdostí, nestydět se za svou víru.“

Alena (74): „Celý život jsem byla ateistkou a Boha dlouho hledala. V evangelickém sboru jsem před pěti lety byla pokřtěna a mohla Boha přijmout do života. Mám to tu moc ráda a byla bych šťastná, kdyby náš sbor ve svém směřování dál pokračoval.“

Co děláme: Práh kazatelny

Druhou bariérou je klasický církevní provoz. Tradiční formáty pravidelných „farářských“ bohoslužeb bez interakce, prostor, liturgie, hudba a setkávání – biblická, nábožko, střední generace… To na jednotlivce bez rodiny a (zatím bez přátel) ve sboru příliš nefunguje. Neudrží kontinuitu a sebelepší kazatel se časem omrzí. Více než pravidelné setkávání funguje spiritualita „události“, jako je provázení důležitými obdobími života a roku pomocí slavností s možností participace. Nejdou dělat každý týden. Jednou za čas intenzivně funguje lépe. Cesta přes práh ústecké fary tak stále častěji vede spíš přes příležitostná setkávání komunity a sboru a přes kuchyň a pomoc potřebným. Zvlášť pro introverty je ideální – „věřit rukama“ u společného díla. U práce se dobře povídá a seznamuje, tvoří komunita.

Katka (37): „Přestěhovali jsme se v rámci Ústí a měli malé děti. Já hledala změnu, a tak jsme začali chodit do sboru nejdřív jen jako návštěvníci. Když pak začala válka a můj muž se před cestou na Ukrajinu nechal spontánně pokřtít, opustila jsem členství jinde a přihlásila se sem. Fara pro mě není jen krásná stará vila, jsou to především lidé. Otevíráme se sousedům, vaříme pro lidi v nouzi. Teď vyhlížíme někoho, kdo to naše místo i nás přijme za své.“

Helena (33): „Na faru mě před pěti lety zavál sám Duch svatý a teprve při přípravě na křest jsem zjistila, že jde o domovský sbor mých prarodičů. Vnímám naše společenství jako výjimečné místo, kde se setkávají všechny generace, ať už při bohoslužbách nebo u společného vaření pro lidi v nouzi. Sbor mi dává posilu, naději a klid.“

Martin (43): „Na Velikonoce 2019 jsem tu byl pokřtěn. Postupem času jsem se ponořil do organizování nedělního ekumenického florbalu, kde se scházíme ze všech možných sborů. Budoucnost vidím optimisticky, máme tu dobré duše, které sbor zaniknout nenechají. Je to výzva a nový začátek. A my to zvládneme.“

Proč tu jsme: Práh odpovědnosti

Ale ta nejtěžší hranice je hranice vnitřní, kterou má v sobě každý sám. Nikdo se nenechává pokřtít proto, aby v církvi hned sloužil. Ale přesto s tím někteří začnou.

První moment identifikace se sborem jsem pozoroval ve chvíli, kdy se lidé byli sami schopní omluvit, že nepřijdou. Věděli, že se s nimi počítá. Silnějším momentem identifikace je vyslyšení prosby o jednorázovou pomoc. Slyšel jsem tu: „Nepřišla bych, kdybych neměla tenhle úkol.“ Jenže pak musí přijít otázka „a co je potřeba dál?“ A ne úprk, abych neschytal další práci. Odpovědnost „postarám se o dílčí věc“ musí získat kontext „starám se o sbor“. O sbor – lidi a jejich potřeby (protože o sbor se dá taky starat jako o mauzoleum předků). Ale nejvyšší práh je překročen až tehdy, když člověk dospěje sem: „Starám se o sbor nejen jako o skořápku pro sebe, svou rodinu a ty, co jsou v něm teď. Nechám tu skořápku prasknout a udělám prostor těm, co teprve mají vstoupit. Podělím se o to, co jsem v tomhle kamenolomu Páně tady na severu objevil/a, a je mi to tak drahé.“ Sám si je nazývám „tvůrci pokoje“ (εἰρηνοποιός; Mt 5,9). Klíčové je přijmout za své ujištění, že bez ohledu na moji původní motivaci, zázemí, rodinu, status, příjem, věk či zdraví můžu být podle Ježíše i já sám tvůrcem pokoje. Také se tomu říká v Bibli změna smýšlení, pokání či obrácení. A bez toho to nejde. Vůbec.

Pokud v jednom sboru začne víc lidí přijímat roli tvůrce pokoje, věci se pohnou vpřed. Sbor bez ohledu na početnost vnitřně vyroste. Začne si budovat identitu jako společenství, které drží pohromadě vztahy jako síť víry, kterou do hlubin spustil Bůh, ne jako hvězdice točící se kolem faráře.

Dědictvím ústeckého sboru bylo spoléhání na to, že většinu logistiky, provozu i programu zajišťuje někdo „zvenčí“, třeba farář, kterého sem poslali „z Prahy“. K tomu se lze připojit aktivně, pasivně, anebo také nijak. Asi tak, jako když máte permanentku do fitka „na duchovní služby“.

V létě 2027 mé působení v Ústí končí. Když jsem to minulý rok oznámil, hned se začaly projevovat dva protichůdné fenomény. Tzv. „syndrom chromé kachny“ – odtáhli se ti, kteří měli vazby ve sboru mělké či žádné. A zároveň propukla „sborová adolescence“ – batolecí období péče faráře-rodiče končí, chod společenství nemůže záviset jen na něm, to nutí některé místní k převzetí odpovědnosti. Zdá se, že tvůrci pokoje povstávají právě v takových „krizích“. Sbor teď hledá už ne faráře-rodiče, ale faráře-kazatele, pastýře, učitele… Skoro jako by to nejlepší pro vznik identity sboru bylo, když jeho „prvotní hybatel“ přestane být potřeba a může tiše odejít.

Irena (68): „Byla jsem pokřtěna v dětství ze vzdoru rodičů proti komunistickému režimu v katolické církvi. Do severních Čech jsem se dostala na umístěnku a poznala tu evangelíky v Chotiněvsi. Prošla jsem Církví bratrskou, až mě nakonec přijal ústecký evangelický sbor. Viděla jsem, jak začal žít a rozvíjet se – přicházeli hledající, odcházející, zůstávající.“

Martina (33): „Do sboru jsem přibyla relativně nedávno. Je to pro mě místo přijetí různosti. Svoji víru neprožívám tolik v rodině, jelikož jsem v ní jediná věřící. O to větší důležitost pro mě má spolužít ji s ostatními. Takto zdravé komunity jsou v dnešním hodně individuálním světě obrovsky potřeba.“

Jiří (46): „Dnešní doba osobním setkáním moc nepřeje. Proč tedy sbor, a ještě k tomu v ateistickém vykořeněném Ústí? Protože by to nemělo být rigidní, neměnné místo, ale živý organismus, který reaguje na svět kolem. A současný ústecký sbor takový je.“

Tomáš Jun, farář
foto: archiv FS Ústí nad Labem