Přirozeným projevem lásky je pomoc tomu, kdo to potřebuje

Podílela se na shromažďování a distribuci humanitární pomoci, přednášela o vztahu s Bohem a praktické aplikaci Bible na vysokých školách a kdekoliv měli lidé zájem. S manželem Wolfgangem, který pochází z německé Mohuče, strávili deset let v Africe. V roce 2008 adoptovali v Konžské demokratické republice novorozeně Anissku. Nyní žije Lenka s rodinou v České republice, odkud spolu s manželem řídí školní projekty v Kongu. 

Věřící křesťankou jste se stala až v dospělosti. Jak to změnilo váš život?

O mé cestě z původně naprosto nevěřící rodiny až k mému zažití Boží lásky se dočtete v manželově knížce // Změň svět láskou //, v 6. kapitole nazvané Lenčin příběh (viz recenzi knihy v tomto čísle).

Jako odpověď na Boží lásku jste zvolila pomoc africkým dětem. Jak vás to napadlo?

My jsme s manželem tak trochu blázni. Stále jsme se přemisťovali do míst, kde je více a více potřeba pomoci. Říkáme, že jeden krok je z Evropy do Afriky, další krok do Konga a další do buše… Když jsme byli v Zambii a pracovali na distribuci kukuřice na východě země postižené povodněmi, viděli jsme, že tam už mají takové menší obchodní centrum a věci začínají fungovat. Tak jsme se vydali zase dál, hlouběji do Afriky.

Mnoho let jste strávila v Kongu, pracovala pro německou humanitární organizaci Aktive Direkt Hilfe (Aktivní přímá pomoc), která tam postavila dvě školy a zdravotní středisko. Asi je těžké celé toto období shrnout do několika vět, ale přesto: Co bylo nejtěžší a co nejradostnější?

Upřímně – po příjezdu do Afriky jsem chtěla po čtrnácti dnech odjet zase pryč. Vše je tam tak jiné! I když jsem si myslela, že jsem na to připravena, ve skutečnosti jsem nebyla. Ale díky povzbuzení od ostatních z týmu, a především díky Boží lásce a milosti jsem to překonala a prožita tam spoustu vzrušujících let. Většina dobrovolníků vydrží tak dva roky, protože život v Africe je opravdu náročný. V Kongu nevíte, kdy bude elektřina, voda, stále něco nefunguje, je to neustálý boj. Jelikož jsme nepřekypovali financemi, nikdy za těch deset let jsem nežila v obydlí s klimatizací! Ale když jsou velké boje, jsou zase o to větší vítězství! Hodně mě bavilo poznávat jinou kulturu, jak mezi různými zeměmi v Africe, tak i odlišnosti od nás Evropanů (samozřejmě to někdy bylo frustrující). Nejvíc náročné pro mě asi bylo, když jsme pokaždé v nějaké nové africké zemi začínali zase z ničeho. Přijeli jsme s kufry a trochou peněz do úplně cizí země, kde jsme někdy ani nikoho neznali, a museli jsme nejen zjistit, kde je nejvíce potřeba pomoci, ale i sami přežít. Bůh nás ale nikdy nezklamal! Bylo úžasné sledovat, jak pro nás obstaral ubytování, jídlo a vše, co jsme potřebovali. A nejen nám, ale komukoliv, komu jsme se snažili pomoci.

Vychováváte s manželem dceru, kterou jste si osvojili z konžského sirotčince. Co pro vás znamená tato životní zkušenost? 

Nádhera! Anisska je úžasná! Bylo to takové nečekané rozhodnutí. Nejdříve to vypadalo, že budeme muset půl roku či déle čekat. Ale najednou, deset dní po návštěvě sirotčince nám zazvonil telefon a volala paní z dětského domova, že mají novorozeně a jestli je chceme. Hned jsme se na holčičku jeli podívat, byly jí dva dny. Když jí byl týden, poprosili nás, abychom si ji vzali provizorně domů, že nemají peníze na mlíčko, oblečení a pleny. Pak trvalo ještě asi dalších osm měsíců dokončit dost komplikované papírování. Jelikož všechno šlo najednou tak rychle, nebyli jsme fyzicky připraveni. Ale další zázrak byl, že sekretářka belgického velvyslance nám akorát asi dva týdny předtím dala krabici s miminkovským oblečením. Dokonce nám někdo daroval i takovou africkou postýlku s moskytiérou. Pak přijely návštěvy z Německa s dalšími věcmi a moji rodiče a rodina nám také poslali přes kolegu obrovský balík věcí. Jenomže brzy jsme zjistili, že s častými výpadky vody a elektřiny a jednou pračkou pro osm dobrovolníků to s plátěnými plenkami a ručním praním nezvládneme. Pak nám jeden místní sponzor z Libanonu daroval papírové pleny, za které jsme byli velice vděční.

Jsou lidé v Kongu jiní, než je naše (evropská) představa? 

Naprosto! Africká kultura je tak odlišná, že je potřeba hodně času, než se jí dá aspoň trochu porozumět. Jejich velkou výhodou je, že jsou přirozeně duchovně založeni. Ať už pozitivně, nebo bohužel i na tu negativní stranu. (Wolfgang toto téma více rozvádí ve své knížce.) Víra v Boha je jejich přirozená součást. V Kongu i jiných zemích najdete kostely na každém rohu. V podstatě pokaždé, když vyrazíte ven něco zařizovat, potkáte několik lidí, kteří se s vámi rádi pomodlí a přijmou Ježíše. Spousta z nich chce Bibli a křesťanskou literaturu. K misionářům mají velký respekt.

Jsou pro ně dobrá naše evropská měřítka? Musíme počítat s jiným pohledem na řešení společenských i praktických problémů?

Ideální je spolupracovat s lidmi, kteří studovali nebo pracovali ve vyspělých zemích nebo s lidmi z těchto zemí. Všichni členové naší místní organizace Aktive Direkt Hilfe mají takovou zkušenost. Lépe pak nalézáme společnou řeč při řešení problémů, které se tam často vyskytují.

V Africe jste se ocitli i ve válečném konfliktu, jednu ze škol poznamenaly boje mezi místními kmeny a tři čtvrtiny obyvatel městečka musely uprchnout ze svých domovů. Tyto události dokážeme nyní lépe pochopit díky válce na Ukrajině. Jak jste tuto situaci zvládali tehdy vy?

Nejsmutnější je, že převážná většina bojů a konfliktů se děje kvůli zájmům tzv. vyspělých zemí. Není zajímavé, že boje jsou pokaždé v zemích, kde se nachází hodně nerostných surovin, jako třeba právě v Kongu!? Zde naleznete největší naleziště koltanu a kobaltu, které jsou potřeba v telefonech, počítačích a autobateriích. Jsou zde také naleziště diamantů, zlata, mědi atd. Jelikož převážná většina obyvatelstva je chudá, kdo má možnosti se k surovinám dostat a těžit je? A za jakou cenu! (Více na toto téma je zase ve Wolfgangově knížce.) Zažili jsme i převrat a střílení na ulicích. Dokonce velmi osobně – našli jsme na zahradě nábojnici! Ale Boží ochrana je úžasná a nikomu z nás se nic nestalo. 

Začínali jste znovu na jiném místě a postavili další školu. Jak se to podařilo?

Díky Gilbertovi, členovi naší konžské organizace, jsme objevili další místo daleko od civilizace. Gilbert byl jeden z nejvyšších manažerů zahraniční telefonní společnosti Vodacom a již dlouho nám pomáhal. Díky němu jsme léta mohli telefonovat zadarmo, dokonce nám jejich firma darovala auto. V buši, odkud Gilbert původně pochází, neměly děti po základní škole žádné praktické vzdělání ani práci. Proto jsme pro ně postavili zemědělsko-chovatelskou školu v Mabale (500 km od hlavního města). Stále ještě platíme platy učitelům, vybudovali jsme jim studnu a postupně dostavujeme školní budovy pro vyšší ročníky, jak je potřeba.

Odkud čerpáte novou sílu k pomoci bližním? 

Od Boha a z jeho slova! Každé ráno s manželem tak hodinu čteme Bibli a modlíme se. Každý má své limity, ale Bůh nás dokáže vzít daleko za naše vlastní možnosti, což je fakt zábava sledovat! Já bych sama nikdy neměla na to, vydat se do Afriky a žít tam deset let!

Co je pro vás v životě nejdůležitější? 

Moc miluji Ježíše. Dělat mu radost a pomáhat ostatním, aby ho poznali, je moje životní priorita. Kdyby jen lidé tušili, jak moc je Bůh miluje, jak moc jim může pomoct… Pro mě je to jako život s navigací nebo bez ní. I bez ní to jde, ale kdo je chytrý, ten ji používá! Nikdy mě také nepřestane fascinovat, jak opravdu funguje modlitba. Vyrůstala jsem v naprosto nevěřící rodině a ze začátku, když jsem Boha „zkoušela“, jestli funguje, o něco prosila a on mi odpovídal; a já jsem to připisovala náhodě. Pak těch náhod ale bylo už trochu moc a v životě mém a mých blízkých se začaly dít takové věci, že už jsem si byla naprosto jistá – tohle náhody nejsou! Naši blízcí vědí, že máme doma v koupelně vyhrazené místo na dlaždičkách, kam fixem píšeme žádosti o modlitbu od všech, kdo ji potřebují. Když je modlitba zodpovězena, smažeme ji a napíšeme tam další žádost. Kolikrát mi teď říkají: „Dáš (například) moji bolest zubů prosím, na dlaždičky?“ A my to s radostí děláme, protože je úžasné sledovat, jak to Bůh pokaždé vyřeší.

Co byste vzkázala čtenářům Českého bratra, kteří v Africe asi nikdy nebyli, ale mohou si přečíst knížku vašeho manžela Změň svět láskou?

Tahle knížka vám může změnit život! Není totiž jen o Africe. Má schopnost vás nabít, povzbudit a inspirovat. Existují také webové stránky, kde najdete spoustu fotografií a reakcí od různých lidí. Mě osobně moc potěšil jeden známý, který když knížku dočetl, přišel k nám domů, postavil se doprostřed obýváku a řekl: „Tak co můžu dělat?“ Předtím se potýkal sem tam s depresemi, ale po přečtení knížky byl tak povzbuzen, že měl najednou sílu změnit svět!

připravila Daniela Ženatá

foto: archiv manželů Schmidtových