Obnovitelné zdroje aneb reportáž z kláštera

18. ledna 2023

(ČB 1/2023) Ve skleněné tabulce klášterního okna se odráží světlo. Pohled ven do tmy prozradí, že zdrojem je oheň uprostřed pěkně upraveného nádvoří, vlastně spíš zahrady. Keře jsou pokryty sněhem, prvním letošním. Jen nasvícená Petřínská rozhledna na obzoru prozrazuje, že oheň ve skutečnosti hoří pár metrů od Pražského hradu. 

Obnovitelné zdroje aneb reportáž z kláštera
18. ledna 2023 - Obnovitelné zdroje aneb reportáž z kláštera

Kolem v tichosti postává několik postav, zahalených v kabátech, obklopených oblouky velkých oken, jen občas se někdo sehne a pomalu vloží do plamenů dřevěné polínko. Čas jako by se pozastavil, jako by bylo jen to praskání ohně. Tak se na pražské Fortně, v klášteře bosých karmelitánů, pomalu chýlí k závěru třetí den duchovního cvičení, nazvaného „Obnovitelné zdroje“. O večeru u ohně pak jeden ze starších účastníků řekne: „Kamarádi mi budou závidět.“

Tiché místo uprostřed města

Jako by byl za těžkými dřevěnými dveřmi na Hradčanském náměstí nenápadně schován jiný svět. Jenže schován není, a právě v tom je kouzlo Fortny. Dveře kláštera jsou několikrát týdně otevřeny komukoli. Stačí udělat pár kroků, aby člověk vstoupil z rušného prostranství do ticha, aby se zastavil třeba cestou z práce a na chvíli se soustředil k modlitbě, meditaci nebo četbě. 

Místo dýchá historií, zároveň je pěkně moderně a účelně zařízeno. Hned za vrátnicí u vchodu vítá návštěvníky pohled na dřevěné schodiště a pod ním pult s dobrou kávou. Velká francouzská okna nabízejí výhled i průchod do zmíněného dvora a na zdech přilehlé chodby visí výstava obrázků ukrajinských dětí, které tu na půl roku nalezly azyl při útěku před válkou. Ubytujete-li se tu, brzy zjistíte, že kromě útulného pokojíku máte k dispozici téměř celý areál, větší i menší místnosti, ukryté za dřevěnými dveřmi, křesla a sedátka na chodbách, klekátka a deky. Brzy si člověk připadá jako doma, jenomže ten domov je trochu podobný kolejím Harryho Pottera. 

Dlouhá karmelitská historie

S praxí křesťanské víry je místo spojeno už od 14. stol., kdy v místech stával gotický kostel, od 17. stol. tu byl klášter, nejprve barnabitský, poté řádu bosých karmelitek. V roce 1950 se místa zmocnili služebníci komunistického režimu, vystěhovali řádové sestry z jejich domova do internace a budovu s využitím práce politických vězňů proměnili na vládní hotel. Až v roce 1992 se díky intervenci prezidenta Václava Havla mohly sestry vrátit zpět a žily tu až do roku 2019, kdy se rozhodly vybudovat nový klášter v klidnější lokalitě, v Drastech u Prahy. Od roku 2020 se o provoz kláštera starají bosí karmelitáni, kteří se rozhodli udělat z něho otevřený dům, kde je zároveň možné nalézt ústraní. Pořádají se tu duchovní i vzdělávací programy, konají se kulturní akce, besedy, hovory v kruhu, bohoslužby v přilehlém kostele. Je možné požádat o duchovní doprovázení i osobní psychologické poradenství nebo prostě jen pobýt v tichu. Na vstupních dveřích je napsáno „nádech“ a „výdech“. 

fortna 2

Tradice karmelitánů odkazuje na starozákonního proroka Eliáše, který je v Bibli spojen s horou Karmel. Biblické zprávy o Eliášově působení zachycují dvě výrazné polohy jeho života – odvážné a veliké skutky, ale také jeho samotu a v této samotě setkávání s Hospodinem. Od 12. století se křesťané, inspirováni těmito příběhy, vydávali na poutě na horu Karmel a usazovali se tam jako poustevníci. Ve 13. století vznikl řád, který do centra svého života postavil modlitbu, meditaci Božího zákona a bdělost a který se brzy přesunul do Evropy. V době reformačních pohybů v církvi v 16. stol. se také mezi karmelitány objevilo volání po návratu k původním ideálům řádu a ke kontemplativní (vnitřní, tiché, meditativní) modlitbě. Hlavními reprezentanty těchto snah byli Terezie z Ávily a Jan od Kříže. Jejich následovníci se nakonec od původních řádů oddělili a označují se jako „bosí karmelitáni / bosé karmelitky“. Setkání „Obnovitelné zdroje“, které se v klášteře na Hradčanech konalo od 16. do 20. listopadu 2022, vedl bosý karmelitán Petr Glogar, ředitel Fortny, terapeut a zkušený doprovázející.

Lidské příběhy, těžkosti a křehkost

První večer se setkáváme v menším sále, který svým štukovaným stropem a zdobně vyřezávanou pohovkou připomíná spíš zámecký salonek. Sedíme na židlích v kruhu a je nás bezmála 20. Asi dvě třetiny tvoří ženy. Lidé různého věku, a jak vychází najevo při představování, tak také z nejrůznějších koutů republiky. Někteří jsou na podobném setkání poprvé, mnozí jsou tu opakovaně nebo mají, jako já, předchozí zkušenost z duchovních cvičení v Kolínském klášteře (psali jsme o něm v ČB 5/2022). 

Představování je ovšem stručné, nejsme tu, abychom vytvořili partu, každý se vydává na vlastní cestu. Stačí křestní jméno a dvě věty o tom, odkud a proč přicházíme. Jsou to jen náznaky, ale i z nich povystoupí lidské příběhy, těžkosti a křehkost. Několikrát zazní zkušenost rodičů, kteří jsou doma s malými dětmi a poznali, že musí znovu nalézt sebe, načerpat, přiblížit se ke zdroji. Dostáváme krátké vysvětlení, co to vlastně je meditativní modlitba a jak na ni. Několik stručných, ale praktických rad, jak sedět, co si počít s očima a rukama, s myšlenkami, které přicházejí. 

Možná fakt byla chyba, že jsem se sem přihlásila, napadá mě, když koukám na tabuli, kde je vypsán program. První modlitba ještě před snídaní, další společné meditace celé dopoledne, společný program v druhé půlce odpoledne a další meditace večer. Čekala jsem ticho, příležitost uspořádat si den pro modlitbu a odpočinek, a místo toho mám být celou dobu v organizované skupině? Vypadá to spíš jako program vyčerpávající než jako příležitost k načerpání. Naštěstí ale nejsme na táboře a dostává se nám ujištění, že program není zákon, a tak si ho trochu přizpůsobím pro delší spánek a procházky po okolí. 

Duchovní jogging taky bolí

Ticho a meditace? Je vyzkoušená praxe, že ztišení navenek pomáhá obrátit pozornost k tomu, co nosíme v sobě, a pak také k přítomnosti. Je to cenná, ale taky dost riskantní a ne vždycky příjemná expedice. Přicházejí vzpomínky, otázky, myšlenky a emoce, které v nás jsou, ale my je zaháníme nebo popíráme. Ukazuje se však, že dopolední programy, vedené bratrem Glogarem, pro to mohou být velmi dobrou pomocí. Soustředíme se postupně na živly a skutečnosti, s nimiž máme v životě zkušenost. Všímáme si, co to pro nás znamená, co se nám tím odhaluje o nás samých, o světě, o Bohu. Střídají se asi dvacetiminutové meditace v tichu a slovo. Nasloucháme, co nám k našim zkušenostem a obrazům světa a Boha říká Písmo. V krajině ticha se tak vynořují rozcestníky. Expedice není jen bloudění v sobě samém, ale překvapivé objevování toho, k čemu nás zve ten „hlas tichý, jemný“, který se dal poznat Eliášovi (1Kr 19,12). 

Odpolední program směřuje k tomu, abychom své objevy pojmenovali a vyjádřili, a tak si o nich povídáme. Zaznívají inspirativní postřehy: „Je vlastně nebe díky mlze dál, nebo blíž?“ I silná vyznání: „Nevíme, k čemu všemu někdy přitakáváme svým ano, ale dnes mi došlo, k čemu zaznělo a jak moc ublížilo mé ne.“ 

Druhý den večer začíná nečekaně sněžit, a tak vyrazím na procházku ještě v noci. Jak se někdy rázem všechno jeví jiné úplně nezaslouženě, s pomocí odjinud. Třeba sněhem. Anebo milostí. A jak často je to zkušenost, spojená právě s časem v tichu a s modlitbou.

Jana Hofmanová