"Duchovní růst je i přemýšlet sám o sobě," říká Oldřich Jirsa, ředitel Kolínského kláštera

„Vy jste kněz?“ soukám ze sebe po chvíli nesmělou otázku. „Ale kdepak, já jsem laik, jen mi všichni říkají, že vypadám jako kněz,“ rozesměje se. Oldřich Jirsa je ředitel místní exerciční komunity a psychoterapeut. Z očí mu od prvního pohledu čišelo vábivé charisma a moudrost. Jak pečovat o svůj duchovní růst? Kde začít? A je vůbec dobře o růstu hovořit? Nejen o tom jsme si s bratrem Jirsou povídali v následujícím rozhovoru.

Je Kolínský klášter víc klášter, nebo komunitní centrum? Kdo jej spravuje?

Spravuje jej nezisková společnost, klášter nejsme. Ta neziskovka, přesněji řečeno zapsaný ústav, byl zřízen Českou křesťanskou akademií v reakci na vznikající komunitu. Jsme komunita v tom smyslu, že tu instituci založilo hnutí lidí, kteří nechtěli, aby se klášter zrušil. Původně jej spravovali jezuité, byl v něm exerciční dům. Mnoho lidí tam posledních deset let jezdilo na duchovní cvičení. Na organizaci se tehdy hodně podílel Jan Regner a Petr Vacík (jezuitští kněží, pozn. red.). Potom se ale činnost měla ukončit. Kapucíni, kterým patří budova kláštera, totiž chtěli, aby ji jezuité odkoupili, a bylo tím zajištěno, že se o klášter někdo postará. Jezuité na to ale nekývli. Proto vznikla velká podpisová akce a sbírka, ve které se vybralo přes milion korun. Na základě toho potom vznikla ona nezisková organizace, kterou zaštítila Česká křesťanská akademie. Je to dáno také tím, že předsedou ČKA je Tomáš Halík a Kolínský klášter má poměrně blízko k pražskému kostelu Nejsvětějšího Salvátora [působiště T. Halíka, pozn. red.].

Kdo se u vás může stát duchovním doprovázejícím? Jaké musí mít předpoklady a zkušenosti?

Spolupracujeme přibližně s 15 doprovázejícími, z toho velmi frekventovaných je asi pět až deset. Personální zastoupení se vyvinulo postupně. Souvisí to s tím, že jsme výrazně kontemplativní klášter, věnujeme se ignaciánským exerciciím a kontemplativní modlitbě. Vychází to z toho, že máme poměrně výrazné zastoupení jezuitů a dalších, kteří se hodně věnují kontemplativní modlitbě. To jsou styly, spirituality, které jsou u nás zastoupeny asi nejvíc. Z toho tedy vyplývá, že doprovázející by s námi měli být kompatibilní, protože např. kontemplativní modlitba není úplně běžná. Mnoho z doprovázejících má mimo to i psychologické či psychoterapeutické vzdělání. Odbornost je pro nás důležitá. Dbáme na to, aby ti lidé byli v tomto smyslu nějak „odzkoušeni“. Psychologická průprava je žádoucí.

Jaký je o Kolínský klášter zájem? Míváte plno? 

Míváme plno. Před covidem bylo plno pořád, s covidem se leccos změnilo, klášter měl samozřejmě stejné potíže jako všichni ostatní – nemohli jsme tu mít žádné lidi. Někteří se k nám už potom nevrátili. 

V zásadě tu ale máme každý týden nějaký kurz nebo duchovní cvičení. Snažíme se zachovávat širší spektrum nabídky. V tomhle smyslu, tedy co do počtu lidí, kteří nás navštíví, jsme asi jedni z největších. Ročně je to mnoho set lidí. 

Jak podpořit vlastní duchovní růst? Jak začít?

Asi vůbec přemýšlením o sobě, i když to samo už často stačí. Pojem „duchovní“ je pro mě poměrně široký. Týká se smyslu mé vlastní existence a vůbec vztahu ke světu, ke společnosti, k dějinám. Podle mého začátek je nechat se vůbec tím tématem oslovit. Ve chvíli, kdy se začne klást otázka, kdo jsme, proč tady jsme, jaký to má smysl, je to počátek duchovního života. 

Pozval byste takového člověka k vám do kláštera?

Jistě! Mnoho lidí má klášter spojen s klidem, ne primárně třeba se spiritualitou. Je to prostředí příjemné, skoro bych řekl přirozené či intuitivní. U nás v klášteře je vítán každý, kdo je otevřený.

Proč lidé hledající ztišení utíkají právě za vámi, přestože často nejsou věřící? Čím je prostor kláštera specifický?

Je to tím, že ty jejich otázky a problémy jsou lidsky mnohem původnější, než když jsou pak založeny už nějak v teologii nebo v církvi. Jsou to existenciální otázky, které jsou společné pro většinu lidí. Objevují se ve chvílích krizí, změn, ztráty smyslu života a podobně. Všichni nějak tušíme, že ač máme k Bohu či církvi vztah jakýkoliv, je klášter místo, intuitivně spojené s klidem, nerušeností, posvátnem. A je to pak i přímo zkušenost těch, kteří klášter navštívili. 

S jakými problémy za vámi nejčastěji lidé chodí? Co jim chybí?

Zobecnit to je složitá věc. Ale řekl bych, že průnikem by mohlo být to hledání. Každý něco hledáme. Ať už je to klid, smysl života, útěk, nebo si něco „vymodlit“, vždy je to jistá nouze, která na nás nějak působí. 

Sama nějak vnímám, že určitý tlak na růst vytváří i křesťanský život sám – právě v onom požadavku na duchovní růst. Mystikové jako Jan od Kříže, Ignác z Loyoly nebo Terezie z Ávily dokonce přímo hovoří o duchovní cestě, kterou by člověk měl ujít. Pocit duchovní stagnace pak může být frustrující. Jak se s tím vypořádat?

Na to není úplně snadné odpovědět. Fakt je, že motiv růstu v křesťanství přítomen je. Myslím, že důležitý je ten pojem cesta, je ale třeba zdůraznit, že i cesta má různé fáze. Znamená to někdy se zastavit, možná se i trochu vrátit a jít jinudy. Metafora duchovního života jako cesty mi připadá dobrá, méně problematická než motiv růstu. To mi zavání pocitem, že jde o něco velkolepého. Ale je třeba občas se „potřísnit“ pomocí, žít v každodennosti. Právě ten motiv návratu do každodennosti je myslím důležitý. A přijetí každodennosti je, zdá se mi, na konci té duchovní cesty. Takhle o tom uvažuju. A zbavit se roviny nároku na duchovní cestě je hodně důležité. 

Do vašeho kláštera chodí na exercicie nejen katolíci, ale třeba i evangelíci. Zaznamenáváte u evangelíků nárůst zájmu o duchovní cvičení? A pokud ano, čím si to vysvětlujete?

To nevím, nezjišťoval jsem to. Vím ale, že mnoho mých protestantských známých sem jezdí. Samozřejmě asi jezdí více katolíků, protože jsme z prostředí salvátorské farnosti, kde to hodně nabízíme. Ale není cílem zjišťovat, kdo je odkud. Kontemplaci chápu jako obecnější lidskou potřebu a nějaké denominační nebo církevní ukotvení je až někde za tím. 

Takže myslíte, že i evangelíci mají kontemplativní potenciál?

O tom nepochybuju! Jakkoliv je evangelická spiritualita více založena na čtení Písma. Ostatně, i já sám mám k tomuto přístupu blízko. Studoval jsem na Ekumenickém institutu, rovina racionality je pro mě také důležitá. Sám o sobě říkám, že jsem katolický evangelík nebo evangelický katolík, chcete-li.

připravila Adéla Rozbořilová

foto: archiv Kolínského kláštera