U stolu se rodí blízkost

Když se dá jídlo na stůl a pozvou se ostatní, je to vždy slavnostní okamžik. Jedním z ústředních křesťanských obrazů je Ježíš stolující s učedníky. Evangelíci společenství stolu zažívají nejen během bohoslužeb při večeři Páně, ale také posléze při posezení s kávou a buchtou. V dávných dobách ležely na evangelických stolech vedle sebe symbolicky Bible a nakrojený bochník chleba. Ale i ve všech ostatních náboženstvích i kulturách má společné stolování hluboký duchovní smysl: vyjadřuje společenství, radost a hojnost.

Židé, muslimové i ostatní 

Židovská tradice pečlivě rozlišuje čisté a nečisté – určuje, co je vhodné a nevhodné k jídlu (košer a trejfe) a jak se pokrmy připravují. Jedním z vrcholů roku je sederová večeře, při níž má každá bylinka a číše vína svůj význam a připomíná vyvedení z Egypta. Stala se inspirací i pro velikonoční slavení hodu beránka v mnoha našich sborech. 

Muslimové rozlišují mezi halal a haram – povoleným a zakázaným. Nejznámější je postní měsíc ramadán: od úsvitu do západu slunce půst, večer pak radostná hostina iftar, k níž se schází rodiny i hosté. Rovněž v Česku občas slaví iftar spolu s muslimy i někteří křesťané. 

V buddhismu i hinduismu se často uplatňuje vegetariánství, vycházející z principu nenásilí (ahimsa). Nemusí to znamenat újmu na chuti – kuchyně jižní i východní Asie si díky sítím restaurací získaly své příznivce na celém světě.

Smíření u vánočního stolu

Společné jídlo může vyjádřit sounáležitost a naději na smíření i skupin, které jsou od sebe daleko, či jsou dokonce znepřátelené. U vánočního stolu u křesťanů a sederového u Židů se jednou ročně schází široká rodina, vzájemná napětí se oslabují a mizí a znovu se buduje rodinná sounáležitost. Ale podobně to funguje i v širším kontextu. Společné jídlo umožňuje překročit hranice mezi náboženstvími. Ze Svaté země, z níž v poslední době doráží převážně špatné zprávy, jsme na jaře mohli zaznamenat také jednu nadějnou – koncem března se v Deir Haila nedaleko Mrtvého moře konal pod širým nebem dosud největší mezináboženský iftar, jehož se zúčastnili muslimové, Židé i křesťané a vystoupili i zástupci samaritánské komunity. Událost měla pozitivní a vstřícnou atmosféru, navzdory počátečním úzkostem některých účastníků, a stala se tak „skupinovou terapií“ stovek účastníků. 

Podobnou radost ze sounáležitosti občas prožívali v nedávné době i účastníci společných židovsko-křesťansko-muslimských snídaní a večeří i u nás. V branickém evangelickém sboru již vznikla tradice, při níž do sboru přijdou v době ramadánu na návštěvu Turci z místní komunity Mozaiky a společně s evangelíky stráví večer i velmi dobrou večeři. 

Romové, Vietnamci a Ukrajinci

Celý svět v malém můžeme najít i u nás – a tak jsem se jako farář pro menšiny zeptal několika svých přátel, co pro ně znamená jejich tradice stolování – a jaká jídla mají nejraději.

„Romové jsou dobří kuchaři i vybíraví strávníci,“ odpovídá Iveta. „Také my máme své učení o čistém a nečistém, podobně jako Židé. Uvařené jídlo je druhý den nečisté, protože se přes noc rituálně zkazilo a má se vyhodit. Dnes to naštěstí většina Romů nedodržuje. Ale náš stůl je otevřený všem, kdo chtějí přisednout a jíst. Po jídle se za něj neděkuje, ale pochválí se hospodyně, že sis pochutnal. A hospodyně odpoví, že to nevařila ona, ale její dcera. Ale dnes už i Romové normálně děkují za jídlo. Tradiční romská jídla jsou často převzatá od okolních národů: halušky, holubky, pišot, perkelt. Mým nejoblíbenějším jídlem je perdžare dembeca – plněné kravské žaludky. Ale už jsem ho řadu let nejedla,“ posteskne si Iveta. „U nás se tomu říká peťarde gambejca“, dodává Jožka, „to jsou pro změnu vepřové žaludky plněné těstem. A nejraději mám podmarde bandurki, podbité brambory s fazolkou a smetanou.“

O vietnamské kuchyni mi vypráví Hai Anh: „Pro rodinu je důležité společné jídlo, které se vaří i jí dohromady. Obvykle se rodina schází u snídaně a hlavně u večeře. Každý má svůj talířek s rýží, doprostřed stolu se kladou přílohy a nezbytná miska s rybí omáčkou, do níž se namáčí všechno – od masa až po vařenou zeleninu. Rybí omáčka je základem vietnamské kuchyně, života i srdcí, reálně bez ní nemohu žít,“ směje se Hai Anh. „I když spolu při jídle mnoho nemluvíme, stmeluje nás to dohromady. A jaké je mé oblíbené jídlo? Bůček na všechny způsoby – pečený, restovaný, dlouho vařený. Vepřové je důležitou součástí vietnamské kuchyně.“ 

„Základem ukrajinské tradice je pohostinnost – hostu se dá to nejlepší, i kdyby pak člověk měl jíst celý týden suchý chleba,“ rozpovídá se Žeňa. „Hosté se nehlásí předem – prostě jdou kolem, zaklepají na dveře a jsou pozváni dovnitř. Národním jídlem je boršč, který je v každé oblasti Ukrajiny trochu jiný. Sama jsem prožívala dětství v malém městě na Ukrajině, kde nebylo příliš tradic, které zbyly už jenom na vesnicích. Skoro nic jsme neměli, protože jsem žila v kuponové době, kdy všechno bylo na kupony – chléb, brambory, mouka… Ale na Vánoce jsme měli na stole 12 jídel, protože u stolu sedělo 12 apoštolů a začínalo se medem a česnekem – aby byl nový rok sladký a zdravý. Pátek byl postní den a jedla se vegetariánská jídla – například kukuřičná kaše s ovčím sýrem. Jako všechny ukrajinské ženy vařím moc ráda jídla s pohankou a vadí mi, že se tu těžko sežene,“ dodává Žeňa.

Požehnání prázdného i plného břicha

Ke společnému jídlu patří i opačný pól – půst. V různých náboženstvích má své místo a učí skromnosti, soustředění a odříkání. Půst tvoří významný prvek života víry i v katolické a pravoslavné tradici. Každá tradice má také různé druhy postů – nepřetržité i s přestávkami, společné a individuální, od všech požitků nebo jen od něčeho, jako je jídlo či sledování mobilního telefonu. My evangelíci půst většinou nezdůrazňujeme – Luther posty zrušil, zatímco masopust zachoval. Možná by se ale i v našich sborech dala najít první malá cesta k postní zkušenosti – třeba tím, že při společných akcích nezapomeneme uvařit také něco pro vegetariány, kteří jsou dosud v našem prostředí dost přehlíženou menšinou.

Ale vraťme se k plným stolům. Ať už jde o pesachovou večeři, muslimský iftar, vietnamské rodinné stolování či romský stůl otevřený všem, platí jedno: společné jídlo nás spojuje. U jídla nikdy nejde jen o pokrm. Vždy je v něm přítomné i něco hlubšího – péče o druhé, radost ze sdílení, vzpomínka na minulost i výhled do společné budoucnosti. Vidíme, že každá kultura má svůj způsob, jak dát najevo pohostinnost, radost i úctu k životu. Leckteré tradice mizí, jiné se objevují nebo transformují. A právě v tomto měnícím se světě se můžeme učit vnášet do našich životů otevřenost – přisednout si ke stolu druhých, pozvat druhé k vlastnímu stolu nebo uspořádat společný brunch. Společné jídlo pak může být předobrazem i té poslední hostiny, na níž se možná jednou všichni sejdeme. 

Mikuláš Vymětal, celocírkevní farář pro menšiny a lidi sociálně vyloučené
foto: ARo, archiv ČB