Kdo nehoří, nevyhoří

Stačí se podívat do statistik, ve kterých profesích se lidé nejčastěji se syndromem vyhoření potýkají. Duchovní v nejrůznějších službách rozhodně v pořadí „ohrožených“ profesích nezaostávají.

Dokonce i v Písmu u významných osobností najdeme některé charakteristické symptomy vyhoření. I sám Mojžíš prožíval hodně těžká období, když už měl všeho a všech opravdu dost. Tak dost, že viděl jediné východisko ve smrti. „Raději mě zabij, jestli jsem u tebe našel milost.“ (Nu 11) Nebo Eliáš, který se fyzicky hroutí, s osamělostí utíká do izolace a zoufale volá: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život!“ (1Kr 19) A našli bychom i jiné biblické osobnosti, které se z úplného vyčerpání ve službě potácí na kraji propasti, mezi životem a smrtí. 

Vyčerpání zdrojů

K podcenění možná pomáhá také to, že se to slovo vyhoření někdy nadužívá. Podobně jako když někdo říká „mám depku“, a přitom má v podstatě špatnou náladu. (I když ani to není nic dobrého a příjemného.) Syndrom vyhoření ale není jen pořádná únava nebo epizodní vyčerpání. Je to stav nebo fáze procesu, kdy člověk téměř zcela vyčerpal fyzické, mentální, emocionální, sociální a v neposlední řadě i duchovní zdroje. Tedy že postupně vyčerpal své zdroje ve všech těchto oblastech života téměř až na dno. A nejen v krátkém, časově omezeném období, ale dlouhodobě. 

A to je i podle mé zkušenosti jedna z největších záludností syndromu vyhoření. Že si říkáte: jsem už dost utahaný, mám už toho opravdu dost. Pak ale sáhnete do jedné z těch zásobáren a zase se vzchopíte. Sice už nemůžete, ale někde najdete rezervu a ještě přidáte. A ono to jde. „Když už nemůžeš…“ A takhle přidávat se dá poměrně dlouho. My lidé jsme tak ustrojení, že rezervy míváme i při velkém vyčerpání stále ještě poměrně veliké. Nejsou ale nekonečné. Tak se jednou může stát, že se snažíte zvednout, zabrat, vzchopit se, a ať děláte cokoli, tak to nejde. 

Jak jsme my lidé různí, tak máme každý tak trochu své vlastní opory a zdroje. Máme svůj vlastní specifický obsah kápézetky. Někdo se v nouzi dobíjí o samotě, někdo mezi lidmi, někomu pomáhá pohyb, sport, někomu četba. Já jsem vždycky měl v této výbavičce humor. V mnoha náročných situacích mně pomáhal to nějak zvládnout a znovu nabrat sílu, chuť, naději… Jednou jsem ale začal zjišťovat, že mi téměř cokoli humorného začínalo hořknout. A začal jsem prožívat období, které v románu //Vyhořelý případ// velmi trefně zachytil Graham Greene: „Cestující uvažoval, kdy si vlastně poprvé začal ošklivit smích jako nepříjemný zápach.“ A nebylo to jediné. Poměrně dlouhou dobu jsem ráno vstával s větší únavou, než když jsem večer šel spát. Po dovolené jsem se vůbec na nic netěšil. Když jsem si šel zaběhat, tak jako by ta vnitřní chemická laboratoř přestala úplně fungovat. Endorfiny jako by přestaly být úplně na skladu. A když někdo zaťukal na dveře kanceláře, udělalo se mi doslova fyzicky špatně. Nakonec i z toho nejsilnějšího zdroje, ze kterého jsem čerpal sílu, inspiraci, naději, smysl života – tedy z víry – najednou nebylo možné ani trochu načerpat. 

Cesta za čirou radostí

Tehdy jsem začal tušit, že něco není v pořádku a že už „nepřidám“ ani trošku. Naopak, že budu muset hodně ubrat. A pomalu, pozvolna začít zase doplňovat vyprázdněné rezervy. Na té cestě zpět jsem se musel hodně učit. Nešlo to hned. Učil jsem se trpělivosti. Také pokoře. Také ztrácet a prohrávat. A také přijímat. Nakonec to pro mě byla osvobozující zkušenost. Také díky mnohým, kteří měli dost trpělivosti, porozumění a pomáhali mi říkat „ne“ nebo „nemusíš“.

Přesto bych přál každému, aby něčím podobným nemusel projít. Eliášův stručný „recept“ na uzdravení může dobře sloužit i jako prevence. Odpočinek, jídlo, spánek a tiché setkání s Bohem. Osobně bych k tomu určitě přidal ještě pohyb. Skoro jakýkoli. Hlavně ne na výkon, z povinnosti, ale pro radost. Stejně tak je dobré mít vždycky nějakou aktivitu, činnost, práci, koníčka. Pro radost. Pro čirou radost. Krom toho, že to nabíjí, tak to může být dobrá nápověda. Když nám i to, co děláme hodně rádi, přestává dělat radost, může to být signál, že něco není s námi v pořádku. 

Dobrou prevencí před vyhořením ve službě, v povolání, je také jakási „pracovní hygiena“. Pravidelná a poctivá reflexe toho, co dělám, jak to dělám, jaké mám pro to motivy (i skryté, zdánlivě nepodstatné), co mi to dává, co mi to bere, jestli pro tu službu mám stále kde brát a čerpat, kde a v kom mám funkční opory, jak zacházím s mocí a také bezmocí. Užitečným pomocníkem pro kladení takových otázek může být supervize. Nebo otevřené sdílení radostí i strastí v bezpečném kolegiálním prostředí. Důvěrná blízkost druhého člověka, který nám zároveň umí nastavit poctivé a citlivé zrcadlo, to je vůbec dar, který nás může vyvést z mnoha slepých uliček. A který nám pomůže v povolání vytrvat ve zdravém zápalu, s chutí a vděčností.

Jiří Weinfurter, farář, mezititulky redakční
foto: pexels.com