Ve sboru jsem prožil upřímnou snahu pomoci mi žít běžný život

Co je můj handicap/obdarování?

Jsem paraplegik. Lidově řečeno – jsem ochrnutý do půli těla a musím k pohybu používat invalidní vozík. Ochrnul jsem ve svých 14 letech po plánované operaci páteře. „Spadl“ jsem do toho malého procenta, kdy se to prostě nepovede. 

A proč tomu říkám obdarování? Protože to stmelilo naši rodinu a také se přede mnou otevřel úplně nový svět. Návrat do běžného života mi ulehčili zejména spolužáci, pedagogové a vedení gymnázia, kde jsem před operací studoval (byl jsem na víceletém gymnáziu). V 90. letech se o inkluzi mluvilo zejména v odborných kruzích, ale já jsem ji zažil jako spontánní a upřímnou snahu mi pomoci se začlenit a žít běžný život. Něco podobného jsem pak prožil i na vysoké škole. A vlastně i při příchodu do našeho sboru.

Příchod do sboru

Za věřícího člověka jsem se považoval dlouhou dobu. Bibli jsem poprvé četl ve svých 17 letech, ale tehdy to pro mne byla pouze zajímavá kniha. Ač věřící, vyhýbal jsem se čemukoliv spojenému s církvemi. V roce 2019 jsem prožíval pocit úzkosti, že mi něco uniká. Ta nejistota mě trápila několik měsíců. Jednoho dne jsem se probudil a věděl jsem, co mám dělat – napsal jsem bratru faráři Prejdovi, že bych se chtěl stát členem sboru. Zprvu mě do sboru vozili autem ostatní členové, také mě vždy vytáhli po schodech do modlitebny. Vidíte, ani mě tenkrát vlastně nenapadlo, jak se tam dostanu. 

A jak mě přijali ostatní členové sboru? Od první chvíle jsem se tam cítil jako doma, jako bych se vrátil po dlouhé cestě do míst, která dobře znám. Dnes je členem sboru i moje máma, a naopak my naším autem vozíme na bohoslužby a akce několik starších členů.

Dnes díky grantovému programu naší církve (a také díky Nadaci Charty 77 a Moravskoslezskému kraji) máme schodolez. Přesto když je deštivé počasí nebo sněží, musí mě někdo vytáhnout po schodech (schodolez nesmí být ve vlhkém prostředí). Nejčastěji bratr farář. Z legrace říkám, že faráře musíme vybírat podle jeho sil, aby mě zvládl vytáhnout. 

Specifika, která řeším

V rámci našeho sborového domu je řada dalších schodů – „jen“ dva jsou na chodbu vedoucí k presbyterně, nedělce a kuchyňce. Vzhledem k vnitřním dispozicím budovy, není možné bezbariérově upravit záchody. Např. když u nás zasedal konvent seniorátu, musel jsem odjet o přestávce navštívit záchod doma. 

Také se rychleji unavím, a tak musím pečlivě plánovat svou účast na akcích sboru. Náročné je pro mě zvláště přesedání do a z auta. Vše také ovlivňuje počasí. Když napadne hodně sněhu, nedostanu se zkrátka z domu.

Nejtěžší pro mě bylo překonat špatné pocity zejména při svážení ze schodů (na schodolezu je to lepší, ale přesto se ta úzkost občas vrací). Časem jsem se však naučil důvěřovat členům, kteří mi pomáhají nebo obsluhují schodolez. Posunulo mě to zase dál ve vztahu k ostatním. Takže děkuji Pánu Bohu i za tyto zkušenosti.

Při akcích v okolních sborech vždy zjišťujeme přístupnost prostor. Pokud se jedná „jen“ o pár schodů, není problém, protože se vždy najdou ochotné ruce pomoci. 

Inkluze tělesně postiženého v Písmu

Na závěr jen malý postřeh. Evangelista Marek popisuje, jak Ježíš uzdravil ochrnutého. Tomu pomáhali čtyři lidé, asi přátelé, protože se s ním museli nést. A pak také, když viděli, že se přes dav k Ježíši nedostanou, vybourali do střechy otvor a spustili ho dolů. Dnes by to jako stavební úprava prostor na bezbariérové neprošlo, ale jako provizorní řešení se to ukázalo dostačující.

A tak jsem Bohu vděčný za každého, který je pro druhé ochoten zbourat kus střechy (čti postavit výtah, zakoupit schodolez) nebo ho prostě vytáhnout do míst, kde se může setkat s Pánem Ježíšem.

Bohumír Večerek
foto: archiv respondenta