(ČB 6/2025) Sotva skončí synod, balím pár čistých košil, trenek a ponožek, adaptér na elektrickou zásuvku, notebook a kartáček na zuby. Ráno jedu na letiště, čeká mne přímý let na Tchaj-wan.
Na poslední chvíli se ujišťuji, že víza mít nemusím. Jaká výhoda být občanem České republiky! Vzápětí se s hrůzou v instrukcích dočítám, že po mně mohou požadovat potvrzení o očkování. Jen prolétnu dlouhý seznam nemocí, tohle už vyřídit nestihnu.
Cestou se snažím připravit na Konzultaci o globální misii. Pozval mne Luterský světový svaz. Ačkoli let potrvá 12 hodin, čtu texty letmo. Je jich moc. A stejně té angličtině úplně nerozumím. Tak se mi zásadní dokument Mission in Context z roku 2009 zdá docela dobrý. Konzultace ho má aktualizovat. Moc mne nenapadá, co bych k tomu mohl asi tak přidat.
V Taipei na letišti mne naštěstí místní pořadatelé vyzvednou a odvezou do hotelu v Sin-ču (Hsinchu). Směs budov vzájemně neladících, skútry, auta a nezvyklé pachy. Vedro a vlhko, ty mám rád. V Sin-ču sídlí high-tech podniky a dvě univerzity. Mezi nimi Luterský seminář, kde budeme jednat.
Je tu asi čtyřicet lidí skutečně z celého světa, krom Antarktidy ze všech kontinentů. A už to jede. Ráno a večer pobožnosti bez zbytečných slov. Mezitím rozhovory. Jsem rád, že jen jediná přednáška, aspoň neusínám. Debatuje se v menších skupinách, někdy ve dvojicích, v trojicích. Pro mne nezvyklý formát je „akvárium“ (fishbowl). Uprostřed v kruhu sedí 5 lidí, jedna židle je prázdná. Ostatní tvoří vnější kruh. Ti uprostřed hovoří na dané téma. Kdo z vnějšího kruhu se chce vmísit, sedne na prázdnou židli, položí otázku nebo nějakou poznámku, buď chvíli pobude nebo se hned vzdálí. Po čase odejde i někdo z původně diskutujících a uvolní se další židle. Někdy je debata soustředěná, jindy se zdá, že každý jen potřebuje pronést, co si myslí, ale vzájemně se neposloucháme.
Mluví se o tom, co misií vůbec rozumíme, o biblické inspiraci, o souvislosti misie s diakonií a společenskou angažovaností. Některé církve mají své misijní agentury, ale stále nanovo se připomíná, že všichni křesťané jsou svědkové a celá církev a každý sbor mají (anebo mají mít) misijní rozměr. Misie není hlásáním něčeho, co považujeme za evangelium, hlava nehlava. Začíná vnímavostí, nasloucháním, empatií. Všímá si zranění, bolestí. Není lhostejná k nespravedlnosti. Je otevřená vlastní proměně, protože se uskutečňuje v setkání. Misie znamená opustit svou komfortní zónu.
V pracovních skupinách jdeme do podrobností. Jak porozumět společenské situaci? Jaké lze užít analytické nástroje? Jaké teologické vzdělání by misii pomohlo? Jak spolupracovat v rámci regionu? Jak vzdělávat a podporovat specializované misijní pracovníky? Jakou roli mají bohoslužby? Jak užívat nové technologie? Situace v jednotlivých zemích se velmi liší. Kulturně, nábožensky, politicky. Snad mohu přispět naší zkušeností církve v post-křesťanské společnosti. Říkám, že církev často dává odpovědi na otázky, které nikdo neklade. Zkusme naslouchat. Připustit si, že často nevíme. Uvědomit si, že věřit možná neznamená umět na vše odpovědět, ale to nezodpověditelné unést.
Jaké máme strachy a jaké naděje? V místním, regionálním nebo globálním kontextu? Strachů je mnoho. Hodně jich máme společných. Někde čelí církve vyslovenému nepřátelství či nepřízni. Někde jsou válcovány lacinou evangelizací, populistickými, rádoby křesťanskými přísliby snadného života a úspěchu. V pokoře a s nadějí se stále vracíme k tradičně luterské teologii kříže.
Pavel Pokorný, synodní senior