Smíchovský sbor nezapomíná

Dalšího vysvětlení ani není potřeba, národ případ odsouzení a smrti Milady Horákové dobře zná. Především se na ni hledí jako na oběť komunistického režimu a na její popravu jako vraždu. Měli bychom se ale také zajímat o to, v čem nám může být vzorem a výzvou k následování. Na co jsme u ní hrdí a jak na ni vzpomínáme. O jejím běhu života už nám hodně pověděli historikové a odborníci, přesto si klademe stále nové otázky.

Také smíchovský sbor vzpomíná na svou členku. U příležitosti 50. výročí její popravy vložil br. farář Jaroslav Voříšek do smíchovského zpravodaje Alfa a Omega informace o Miladě Horákové jako příspěvek do sborové kroniky. Přehled vypráví o jejím působení v ženském hnutí i o vstupu do politiky. Tyto informace můžeme najít taktéž na internetových stránkách sboru v rubrice historie. Doma jsem si uložila i program Shromáždění k uctění památky Milady Horákové na Smíchově 25. června 2000. Zazněla hudba. recitace a svědectví pamětníků (již jen přečtená). Do tohoto shromáždění byla pozvána i dcera Horákových, paní Jana Kánská.

V den 75. výročí smrti Milady Horákové 25. června 2025 se před kostelem ČCE na Smíchově konal pietní akt organizovaný městskou částí Praha 5, sbor uctil její památku o den později. 

Smíchovský sbor tedy nezapomíná, ale už není nikdo, kdo se s Miladou Horákovou osobně setkal. Mně bylo v době její smrti deset let, mezi návštěvníky bohoslužeb svým vystupováním ani nijak nevybočovala. Její zadržení jsme registrovali a proces sledovali s napětím a obavami v tisku i rozhlase. Spolu jsme mohli mluvit otevřeně. A tak co zůstalo, je hlavně atmosféra té doby ve sboru. Sem patří i vzpomínka na to, že v den popravy, kdy dcera Jana byla ve škole omluvena, položil někdo na její lavici květiny. Od koho se to můj otec dověděl, nevím, ale často jsme si to připomínali.

Často se lidé ptají, jak byla Milada Horáková zapojena do života sboru. Zda měla ve sboru bližší přátele. Jak se stalo, že ač byla pokřtěna jako katolička, přistoupila k evangelickému náboženství. Jaká byla její víra.

Na všechny tyto otázky se odpovědi dají najít nebo domyslet. Horákovi se přistěhovali a přihlásili s dcerou Janou do smíchovského sboru v roce 1935. Jak víme, byli oba manželé Milada Horáková a Bohuslav Horák od roku 1940 až do roku 1945 vězněni, i po válce se vrátili zpět do aktivního politického života. To trvalo ale již jen pět let. Ve sboru už žádné další úkoly nepřebírali.

Ve sboru, jak se udává, měli nejužší vztah s farářem Janem Kučerou, který vynikal odvahou a statečností. Byl také prvním kontaktem Bohuslava Horáka, který uprchl před návštěvou Státní bezpečnosti s tím, že bude ještě varovat svou ženu. Farář Kučera jej převedl k členu sboru bydlícímu naproti kostelu, další úkryt poskytla rodina ve vile nad parkem Santoška. Ve sboru tedy byli Horákovi dobře známí, důvěryhodní a mohli odtud přijmout podporu.

Pokud jde o přestup Milady Horákové do evangelické církve, není zde vidět nijaký nesoulad s tehdejší praxí: před vstupem do manželství se v případě rozdílné církevní příslušnosti snoubenci obvykle rozhodovali pro jednu z nich. Šlo především o výchovu dětí, ale často se to dělo jen z praktických důvodů. O Miladě Horákové se vyprávělo, že sama toto rozhodnutí provedla ve vší vážnosti a po seznámení s praxí a životem evangelického sboru. Následovala sice vyznání svého manžela, ale tou rozhodnou osobou byla nastávající tchyně Milada Horáková, rozená Rychetská. S ní prý vedla dlouhé rozhovory o víře a kladla četné otázky. 

Právě tato žena zanechala i pozoruhodný odkaz celé široké rodině: sepsala vzpomínky na své dětství, ale zaznamenala i historii rodu. A ta vedla přímo do třech tolerančních sborů: Opatova, Černilova a Hradiště u Nasavrk. (Z Opatova pocházel rod Rychetských, v Černilově se narodil Bohuslav Horák, v Hradišti působil krátkou dobu jako evangelický učitel Jan Rychetský, otec Milady Horákové roz. Rychetské. Tady se stal později farářem jiný Rychetský, Čestmír.) Rodina byla sňatky spřízněna i s dalšími farářskými rody. Je o ní možné mluvit jako o tradiční, staré evangelické rodině. V takové byla i známost katechismu i historie české reformace. Poznatky z rodinného Památníku Milady Rychetské vedlo současné členy rodu k vypracování společného rodokmenu.

Ten začíná sice u generace narozené v prvních desetiletích 19. století, ale kořeny evangelictví jsou u nich starší. S tím vším se tedy Milada Horáková v manželově rodině musela setkat a tady byl zřejmě i vstup Milady Horákové do českobratrské tradice a kontakt na celou historii. V archivech státní správy se po vydání tolerančního patentu nedochovaly záznamy protokolů slavnostních přihlášek evangelíků ze vsi Opatov na panství Větrný Jeníkov v tehdejším Čáslavském kraji (za rok 1782 jsou jen počty, nikoliv jména přihlášených). K evangelické tradici ale patří i známost doby před tolerancí. Napadá mě podobnost s výslechy předtolerančních evangelíků a s tím, jak Milada Horáková s neuvěřitelnou statečností a grácií vypovídala před soudem o 170 let později. Také její poslední dopisy z vězení jsou psány s vědomím, že projdou rukama, kterým nebyly určeny. Byly vydány rodině až po 40 letech. A přece původním adresátům by byly srozumitelné a mluví i k nám, kterým bylo dovoleno je také číst. Osobnost Milady Horákové nám má co říci. To poznání přejeme i široké veřejnosti i lidem ve veřejných funkcích. I politici smějí své pověření konat s láskou a zodpovědností.

Žofie Vobrová, FS Praha-Smíchov, mezititulky redakční
foto: wikipedie.cz (Jan Polák, CC BY-SA 3.0)