Poslední slovo: Postoj židovské tradice k tělu

V souladu s tímto nenahlíží judaismus na lidské tělo jako na břemeno nebo překážku duchovního života, ale jako na dar od Boha, kterému by měla náležet stejná úcta jako duši. Tělesnost jako taková není v židovské tradici považována za opak duchovna, ale za prostředek, skrze nějž je možné realizovat lidský duchovní potenciál v každodenním životě.

Toto přesvědčení je nejvýmluvněji reflektováno v požehnání Ašer jacar, které je v židovské tradici zvykem recitovat po každém použití toalety: „Požehnaný jsi Hospodine, náš Bože, vládce světa, který jsi utvořil člověka v moudrosti a utvořil v něm mnoho otvorů a dutin. Je zjevné a známé před trůnem Tvé slávy, že když se jeden z nich otevře nebo ucpe, není možné přežít a stát před Tebou dokonce i krátkou chvíli. Požehnaný jsi, Hospodine, který léčíš tělo a vykonáváš zázraky.“ Účelem recitace tohoto požehnání je přimět člověka k tomu, aby si uvědomil, že bez dobře fungujícího těla by jeho existence nebyla možná, a poděkovat Bohu za dar těla. 

Důležitou roli, kterou v judaismu hraje lidská tělesnost, je možné identifikovat i v dalších tradicích, zvycích a rituálech. Praktikování přikázání zahrnuje například pokládání modlitebních řemínků zvaných tefilin, které symbolizuje zasvěcení našich tělesných i duševních schopností Bohu. Brit mila, rituální obřezání u mužů, je znakem smlouvy mezi Bohem a člověkem umístěným přímo v lidském těle. Dalším příkladem jsou pravidla kašrutu, rituálního stravování, která nám připomínají, že vztah k Bohu není jen doménou spirituálních sfér, ale i tak základních tělesných potřeb, jako je přijímání potravy. V neposlední řadě se tento přístup k tělesnosti projevuje ve vztahu k sexualitě, která je v judaismu vnímána jako posvátná součást lidské existence. Sexualita není jen aktem plození, ale i prostředkem k budování láskyplného vztahu mezi partnery. Z toho vyplývá, že pokud je naplňování tělesných tužeb podřízeno etickým normám, je vnímáno jako jednoznačně přirozená a pozitivní součást lidské existence. 

Dichotomii a zároveň rovnováhu mezi tělem a duší ilustruje příběh, který vypráví, že když se Bůh připravoval na stvoření člověka, řekl si: „Kdybych člověka stvořil ze země, převažovala by pozemskost nad nebeskostí. Kdybych ho stvořil z nebes, převažovala by nebeskost na pozemskostí.“ Proto stvořil lidskou duši z nebes a lidské tělo ze země, čímž nastolil rovnováhu. Lidská bytost tedy symbolizuje sjednocení nebeských a zemských vlastností. Polovinou našich duchovních vlastností se podobáme andělům a polovinou tělesných vlastností zvířatům. Andělům se přibližujeme schopností mluvit, vzpřímenou chůzí, intelektem a jiskrou v oku. Zvířatům se blížíme tím, že stejně jako ona jíme a pijeme, z našeho těla vylučujeme odpadní látky a umíráme. Tuto zvláštní dvojakost člověka vyjadřuje Franz Kafka (1883–1924) v jednom ze svých aforismů: „[Člověk] je svobodným a zajištěným občanem země, neboť je uvázán k řetězu, který je dost dlouhý, aby mu zpřístupnil všechny okrsky země, ale přece pouze tak dlouhý, že ho nic nemůže vytrhnout z hranic země. Zároveň je však také svobodným a zajištěným občanem nebes, neboť je uvázán na podobně vypočtený nebeský řetěz. Chce-li nyní na zem, škrtí ho nebeský obojek, chce-li do nebe, pozemský.“ Tak to jsme my a naším úkolem je sjednotit duchovní i tělesnou sféru a žít co nejlépe.

David Maxa, rabín židovské komunity Ec chajim
foto: ARo