Po stopách Jana Husa

Trasa vychází z tradice křesťanských poutí. Mezi Prahou a jihoněmeckou Kostnicí se táhne v délce téměř 800 km a je rozdělena do 13 českých (250 km) a 20 německých etap (540 km). Iniciátorem vzniku Husovy cesty je Regionální rozvojová agentura Plzeňského kraje ve spolupráci se Svobodným státem Bavorsko.

Husova cesta nabízí různorodou nabídku pro začátečníky i zdatné poutníky. Zastoupeny jsou tu úseky s nenáročným terénem (Křivoklátsko, severní Plzeňsko, Tachovsko), ale i etapy kopcovité (Berounsko, CHKO Český kras, CHKO Český les). Řadu českých etap lze absolvovat i jako jednodenní výlet. Pro příznivce nenáročné turistiky je na výběr také jediná „městská“ etapa Prahou, vedoucí od Betlémské kaple na Zbraslav. Tato etapa je vhodná i pro cyklisty, velká část trasy kopíruje cyklotrasu EuroVelo 7 a povětšinou vede po rovině podél Vltavy. 

Troška historie

Pro začátek je třeba říci, že Husova cesta není přesnou rekonstrukcí trasy, kterou Hus cestoval do Kostnice. Záznamy o tom, kterými místy procházel, se buď nedochovaly, anebo ani nevznikly. Trasa vychází z toho, kudy vedly středověké stezky a kudy tehdy pravděpodobně šel i Hus. Na hranicích s Německem trasa navazuje na tzv. Zlatou stezku, což je souhrnný název pro systém severojižních středověkých obchodních cest, které až do 16. století představovaly důležité a frekventované zásobovací tepny. Provoz na nich paradoxně přerušily husitské války, ale později byl jejich význam obnoven a fungovaly až do 18. století.

Podle písemných dokladů Husovi trvala cesta přibližně tři týdny. Necestoval sám, doprovod i ochranu mu dělali páni Václav z Dubé a Jan z Chlumu společně se svými služebníky. Jeho družina vyrazila na cestu 11. října 1414 a do Kostnice dorazila 3. listopadu téhož roku. Průměrně tak denně urazila přes 38 km. 

Navzdory počátečnímu bodu turistické trasy však Hus ve skutečnosti nestartoval z Prahy. Tam se totiž už od r. 1412, kdy byl vzdoropapežem Janem XXIII. exkomunikován, nesměl zdržovat. Přesto se do Prahy občas inkognito vracel, o čemž existují doklady. Naposledy tak učinil nedlouho před odchodem do Kostnice. Skutečným výchozím bodem jeho cesty byl hrad Krakovec nedaleko Rakovníka, kde Hus na pozvání Jindřicha Lefla z Lažan v posledních letech žil. 

Ze Zvíkovce na hrad Krakovec

Trasu jsem vyzkoušela i já. Pro svoje putování jsem zvolila etapy 6 a 7 ze Zvíkovce na Krakovec a z Krakovce do Kralovic, celkem 44 km. Je to určitě jedna z méně vyhledávaných turistických lokalit. Díky tomu si můžete vychutnávat malebnou přírodu, kterou budete mít po většinu času jen pro sebe. 

Na putování jsem si vyhradila prodloužený víkend, plánuju cestu zvládnout se dvěma přespáními. Na mojí už tak nevalné formě se podepsala i nedávná nemoc a léčba antibiotiky, takže nechci přecenit své síly.

Mezi Zvíkovcem a Krakovcem příliš mnoho možností k přespání (pod střechou) ani občerstvení není, na což je dobré pamatovat předem. První noc plánuju strávit v kempu Machův mlýn, což je přibližně 10 km. Terén je nenáročný, povětšinou se trasa klikatí lesem či loukami. Velmi blízkou společnost mi po velkou část putování dělá říčka Javornice. Právě ta zaručí na jinak vcelku pohodové trase trošku dobrodružství.

Překonávat ji bude třeba mnohokrát. Právě proto trasa není vhodná pro kočárky a je nutné mít dobrou obuv. Někdy je na místě křížení k dispozici improvizovaná dřevěná lávka, jinde však číhá jen ztrouchnivělý pahýl kmene či holý brod. Znamená to jediné – vyzout boty a pěkně do vody. Řeka je na konci května ještě proklatě studená, víc mi však vadí to neustálé šněrování pohorek. Po celou dobu taky chybí pokrytí signálem, na což je dobré pamatovat, třeba pokud se orientujete podle navigace v mobilu. Stačí se však celou dobu držet žluté turistické trasy. Značky jsou ale někdy trochu schované.

Do kempu přicházím krátce před 18. hodinou, dnešní porce chůze mi tedy zabrala přibližně tři hodiny. Přespat je tady možné ve skromných chatičkách nebo přímo ve zděné budově. Je tu však skoro plno, a to i přesto, že hlavní návštěvnický nápor přijde teprve v nadcházejících měsících. Je proto dobré myslet na rezervaci ubytování včas. 

Hrad Krakovec si nechávám až na následující den. Z Machova mlýna je to kousek, cca 3 km – krásná ranní rozcvička. Očekávám, že se budu šplhat do příkrého svahu, jako to u hradů bývá… Krakovec však leží na sympaticky nevysokém kopečku, takže dostat se na vrchol nevyžaduje příliš námahy. Po cestě nahoru mě vítá Hus sedící v trávě – tedy jeho pískovcová socha, která sem byla umístěna v r. 2011. Prý tu ale takhle rád sedával. Krakovec je jedním z mála historicky doložených míst na Husově cestě, protože právě odsud náboženský reformátor vyrážel. Příznivce pohádek určitě zaujme, že se tu natáčel legendární film Ať žijí duchové (1977). 

Z Krakovce do Kralovic

Ve stínu košaté lípy svačím a vyrážím dál – směr Kožlany. Předpověď počasí hlásí vlnu veder, ale hlavně prudké bouřky, a tak trochu s napětím kontroluju oblohu. Snad stihnu do „civilizace“ dojít včas, abych se případně mohla někde bezpečně schovat. I dnes mě cesta vede hlavně po lesních stezkách a loukách, oproti včerejšku však přibylo i asfaltu. Frekventované silnici se naštěstí vyhýbá, střetnu se s ní až před stoupáním do Kožlan, kudy vede silnice II/229. Naštěstí je možné zakrátko „přestoupit“ na Naučnou stezku Kožlany. Slunce zatím neúprosně pálí, a tak se těším, že se osvěžím něčím studeným. Ukazatele u cesty mě dovedou ke kouzelnému obchůdku „Podlahy – dveře – zmrzlina“, kde nabízí kromě točené zmrzliny a ledové tříště ke koupi také dlaždice. 

Na první pohled ospalé městečko je sídlem celorepublikového významu – právě zde se narodil československý prezident Edvard Beneš. Až posléze se dozvídám také o místní evangelické stopě. Počátkem 20. století tu vznikla evangelická kazatelská stanice, ale příliš dlouho se neudržela. Jednou z jejích jednatelek byla i Emilie Kubátová (roz. Vožehová), neteř Edvarda Beneše. Právě rodinná vazba s exilovým prezidentem se jí stala osudnou, v r. 1943 byla zatčena gestapem a uvězněna. Zemřela v koncentračním táboře Ravensbrück. 

Začíná mi dělat starosti zlověstně tmavnoucí nebe. Koukám v mobilu na radar, který ukazuje blížící se bouřku. Nechci riskovat, a tak se rozhodnu, že posledních cca 5 km do Kralovic přejedu autobusem. 

V cíli své dnešní cesty se vydávám hledat dnešní nocleh – evangelickou faru. V zástavbě záhy snadno rozeznávám kostelní věž obloženou režnými cihlami. Je dílem věhlasného architekta Hanuše Zápala, který stavbu pro nově vznikající sbor navrhl ve 30. letech 20. století. Dnes jsou Kralovice kazatelskou stanicí spadající pod sbor v Chrástu u Plzně. Před kostelem mě opět vítá Husova tvář – tentokrát z plakety na pomníčku. Nocuju ve farní kanceláři. Je to tu skromné, ale oproti včerejšku na mě čeká měkký gauč. 

A ještě dál…? 

Je neděle ráno a přede mnou poslední den cesty. Z Kralovic Husova cesta pokračuje osmou etapou do Rabštejna nad Střelou, já se ale vydávám opačným směrem – do Plas. Dnes mě čekají dvě významná centra katolického baroka.

První z nich leží hned za Kralovicemi. Poutní areál Mariánská Týnice vznikl koncem 17. století jako sídlo probošství pro nedaleký plaský klášter. Na počátku následujícího století jej dal opat Evžen Tyttl kompletně přestavět podle návrhu Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Velkolepý projekt však fungoval jen krátce, necelých 10 let po dostavění byl klášter v Plasích zrušen a tím ztratila svoji funkci i Mariánská Týnice. V novodobé historii se podařilo stavbu zachránit (mj. zásluhou zmíněného architekta H. Zápala) a zrekonstruovat, a to včetně dostavby jednoho ze dvou ambitů. 

Předpověď počasí ukazuje, že má dnes celý den pršet. Nakonec se rozhoduju, že dál už nepůjdu. Autobus jede až za hodinu, takže se jdu ještě podívat dovnitř proboštství. Je tu hezká expozice Muzea a galerie severního Plzeňska, nahlédnout je samozřejmě možné i do kostela Zvěstování Panně Marii a přilehlých ambitů. Vstupenky jsou za hubičku. Je toho tolik, že stihnu projít jen část a musím běžet na autobus. Nastupuju do něj s prvními dešťovými kapkami. Vyšlo to přesně… 

Je mi líto, že prohlédnout si klášterní komplex v Plasích jsem už nezvládla, ale vidím ho aspoň po cestě do Plzně z autobusu. Zároveň jsem ráda, že jsem si vybrala zrovna tyhle etapy. Severní Plzeňsko je krásné a turisty neprávem podceňované. 

Za dva dny putování mám v nohách něco kolem 30 km. Hus by mi asi utekl. Ale tuším, že na pěší pouti nejde o rychlost ani o vzdálenost. Víc jde o cestování samotné – objevování nových míst i sama sebe.

A ještě jednu věc organizátoři připomínají: „Putování po Husově cestě v žádném případě nemá být smutné. Má být především o radosti z objevování naší krajiny a historie a pokládání si otázek nových. O smíření a pravdě v nás samých.“ Tak neváhejte a vyražte objevovat.

Více informací o Husově cestě včetně podrobného popisu jednotlivých etap naleznete na webu husovacesta.cz.

Adéla Rozbořilová
foto: ARo