Číst znamení doby

Švýcarský psychiatr a psychoterapeut Carl Gustav Jung používal metodu aktivní imaginace – s postavami ze svých snů a fantazie komunikoval jako s živými lidmi. Takovým způsobem začal Tomáš Halík komunikovat s papežem Rafaelem, postavou, která se jednou objevila v jeho snu. Kniha Dopisy papeži je souborem dvanácti dopisů adresovaných právě tomuto snovému papeži. Dopisy se zamýšlejí například nad křesťanskou identitou, místem a silou náboženství, nad současnou katolickou církví nebo možností svobodně věřit. Poslední dvě kapitoly mají název Vyprázdnit peklo a Naplnit nebe.

Současný papež František opakovaně vyzývá k synodalitě. Toto slovo je z řeckého „syn – hodos“ neboli „společná cesta“. Po společné cestě potřebujeme jít nejen jako církev, ale jako celá lidská rodina. Synodální obnova by měla být překročením dosavadní podoby křesťanství.
Halík v této souvislosti zmiňuje Ježíšovo podobenství o víně a měších. Má obavu, že jsme se v církvi zaměřili hlavně na ty měchy – vnější, institucionální stránku církve. Víno, obsah, to, o co jde, ustupuje do pozadí. Jakkoli budeme reformovat církev, pokud tím odsuneme do pozadí to, oč jde, bude to slepá cesta. Podstatou církve je děj, proces. Jde o Boží život, který se vlévá do našeho života a světa. Církev jako instituce je důležitá, ale jsou to jen ty měchy, skořápka, obal. To důležité je víno, jádro, obsah uvnitř.

Co je to náboženství? Pro náboženství má latina slovo religio. Toto slovo je možno odvodit od slovesa re-ligare, znovu spojit. Náboženství, religio, je tak něco, co má ve společnosti spojující funkci. Takovou funkci mělo v Evropě po mnoho staletí křesťanství, tuto roli ale už dohrálo. V tomto smyslu už křesťanství přestalo plnit roli náboženství, křesťanské symboly a příběhy už nejsou obecně srozumitelné. Potřebnou roli ale křesťanství v současné společnosti mít může, má být stálou snahou rozumět, rozlišovat to, co je v událostech doby řečí Boží.

Slovo religio může být odvozeno také od latinského re-legere, znovu číst. Toto opakované nebo nové čtení se daří při kontemplaci, kdy se necháváme biblickým textem prostoupit až dovnitř, do srdce. Podobně kontemplujeme i současné události, snažíme se najít jejich duchovní smysl, učíme se číst znamení doby. 

Bůh není statický, podobně církev není statická. Bůh je tak, že se děje. Z pohledu sociologie je církev instituce, ale z pohledu teologie je církev událost.

Papež František opakovaně přirovnává církev k polní nemocnici. Je přítomna tam, kde je potřeba obvázat rány, poskytnout pomoc. Církev by ale měla působit ještě předtím, než k boji dojde. Významným ohrožením jsou v současnosti dezinformace, populisté těží ze strachu a pocitů bezmoci, které na lidi doléhají. Církve by mohly, měly být školami duchovního rozlišování, pomáhat nahlédnout a hodnotit informace, výzvy, sliby. 

Halík ve své knize zmiňuje čtyři různé ekumenismy. Druhý vatikánský koncil učinil velký obrat v chápání katolicity církve. Jednota a katolicita církve jsou rozpoznány jako eschatologický, budoucí cíl, do té doby můžeme být poutníky na společné cestě jako oddělení bratři; ti druzí už nejsou heretiky a schizmatiky.

Druhým ekumenismem je sblížení s věřícími jiných náboženství; třetím ekumenismem je sblížení s lidmi bez náboženské víry. Čtvrtý ekumenismus je pojem ještě širší, cílem je vytvořit z celé planety oikúmené – obyvatelný prostor, společný domov.

Autor je kritický k podobě současné katolické církve. Sám doprovází mnoho lidí v jakémsi „meziprostoru“, jsou hledající, mají hodně otázek, často se setkali s ateismem. Halík vede tyto lidi k vnitřnímu dialogu, nenabízí hotové odpovědi. Přitom naráží na to, že současná katolická církev, její kněží, farnosti a morálka jsou pro mnoho těchto lidí příliš úzké. Církev musí být církví naslouchající, musí vycházet ven ze sebe.
Desátá kapitola nese název Vánoční. Je to autorova příprava na vánoční kázání těsně po loňském prosincovém útoku na filozofické fakultě. Tomáš Halík se ve své úvaze zamýšlí nad tím, do jakého světa letos přichází Kristus. Tenkrát v Betlémě nebyly dveře a srdce otevřené, podobně míváme zavřeno i dnes. I dnes stojí u našich dveří a hledá vchod: víru, naději a lásku. Naděje není optimismus, iluze o tom, že vše brzy dobře dopadne, je to síla věrnosti a vytrvalosti v čase zkoušek. A láska není jen emoce, nýbrž odvaha otevírat svůj život druhým, být s nimi a pro ně.

Ať jsou vám Vánoce zdrojem naděje. Třeba k tomu pomůže i dobrá kniha.

Lenka Ridzoňová
foto: pexels.com

Halík, Tomáš: Dopisy papeži. Povzbuzení na nové cesty. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2024.