Muž, který dal českému národu příběh

František Palacký je jednou z nejvýraznějších postav našich dějin a místo na oblíbené bankovce si bezpochyby zaslouží. Pocházel z prostých poměrů, avšak díky důkladnému vzdělání a osobnímu elánu pronikl až do nejvyšších kruhů, kde se pohyboval s aristokratickou lehkostí. Jeho paměť a znalost jazyků byly ohromující. 

 

Počátek 19. století byla převratná a dynamická doba. Řada zásadních společenských otázek teprve čekala na rozřešení; odpovědi, jež tenkrát zrály, určují i naši současnost. Předmětem snah tehdy bylo obrození českého národa, zda má vůbec šanci dobrat se takové kulturní vyspělosti, jakou se pyšní početnější němečtí sousedé. Hrstka nadšenců si troufala tvrdit, že je to možné. Palacký k nim patřil jakožto historik. Neúnavně studoval archivní dokumenty a vynášel na světlo doklady, že české země už v minulosti prokázaly značnou vyspělost a není tedy důvod se podceňovat. 

 

Dějepisectví se prolínalo se snahami politickými. Palacký nepředkládal dějiny jako mrtvou minulost, nýbrž jako argument, že Čechy, Morava a Slezsko (a s nimi i další historické země) mají právo na důstojnější postavení v rámci habsburské říše. Zároveň zdůrazňoval, že pro český národ je mnohem lepší zůstat součástí mnohonárodnostního státu, než aby se stal zanedbatelným přívěskem veliké sjednocující se říše německé. Palacký snil o středoevropské federaci rovnoprávných národů. Naplnění svého snu se nedočkal, vytrvale však ukazoval, že každý národ se může kulturně a politicky rozvíjet.

 

Hlavním dílem Palackého jsou obsáhlé Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě. Palackému se podařilo pojmout dějepisné vyprávění tak, že se dobře četlo jak evangelíkům, tak katolíkům i lidem necírkevním. Záměrně upozadil věroučné rozdíly, větší důraz kladl na národní pospolitost. Palacký nebyl horlivým evangelíkem, přizpůsobil se katolickému okolí. Do cestovních dokladů si nechal zapsat příslušnost ke katolickému náboženství, snad aby si usnadnil už tak dost náročné cesty. Bůh je pro Palackého především stvořitelem světa a iniciátorem krásy. Důležitá je počáteční Boží prozřetelnost, jež obdařila jednotlivé národy jejich povahou a posláním. Boží blízkost v Kristu pro Palackého důležitá není. Podobně jako u dalších nacionalistů po celém světě rovněž u Palackého člověk svoje životní naplnění a štěstí nachází nikoli ve společenství Božího lidu a v dějinách spásy, nýbrž ve společenství vlastního národa a jeho národních dějin. 

 

František Palacký byl dítětem své doby. Romanticky přemítal o národních povahách, známá je jeho myšlenka o stýkání a potýkaní se germánského a slovanského živlu. V jeho představách se nejednalo o boj, kdo koho přetlačí a porazí, nýbrž o vzájemnou výměnu a doplňování se rozdílných národních kultur a schopností. Dnes by byl Palacký jistě nadšený z evropské spolupráce a povzbuzoval by nás k jejímu prohlubování. Až zase někdy vezmete do ruky tisícikorunu, vzpomeňte si, že je na ní vyobrazen vlastenec, který razil slušnou domluvu jakožto hlavní nástroj politiky.