Po stopách herlíkovických brigád

Nejdřív jsme do Horského domova jezdili jako děti jedné z kuchařek – naší maminky –, a mohli jsme tedy prostředí a atmosféru vnímat zcela zblízka. Tak tomu bylo i později, kdy jsme tam s bratrem Tomášem pobývali jako příbuzní správců Kiełarových. Pravidelně jsme tak do Herlíkovic jezdili od roku 1969 až do roku 1987.

Pomalu ubývá těch, kteří ještě vědí, jak to všechno vzniklo. Proto se nevyhnu několika historickým souvislostem, které vám snad tehdejší dobu i samotné herlíkovické brigády lépe přiblíží.

Práce, víra, přátelství a příroda

Kořeny Horského domova sahají do období po druhé světové válce. Po odsunu německého obyvatelstva zůstala v pohraničí řada opuštěných budov a církev získala možnost některé z nich převzít, počínaje bývalou německou školou v Horních Herlíkovicích. Poté byly postupně získány další budovy: Kunzárna, Vokurka, Vilka a hlavní budova, někdejší hostinec U Slunce. Součástí areálu byl také secesní evangelický kostel z roku 1904, postavený původně pro německé luterány. Po válce byl kostel opuštěný a poškozený, ale Evangelická církev jej převzala a začala jej využívat při rekreačních pobytech.

Současně s budováním Horského domova se rozvíjelo také hospodářství, které bylo důležité nejen pro zajištění vlastního provozu, ale také jako obhajoba existence střediska v podmínkách tehdejšího režimu. Bylo nutné sekat louky, sušit seno a chlévy naplnit dobytkem. Později se chovali i koně, prasata a slepice, pěstovaly se brambory i další plodiny, které zásobovaly kuchyni čerstvými surovinami. Prostředků bylo málo a v době komunismu nebylo možné spoléhat na státní podporu. Horský domov byl stále více místem, které spojovalo práci s pobytem v přírodě, společným ubytováním a duchovním programem. Oficiálně se zde samozřejmě nesměly konat žádné kurzy ani setkání mládeže, proto se pobyty označovaly jako „zotavovací“ nebo „pracovní“. Tyto brigády se postupně staly tradicí, která trvala až do konce osmdesátých let.

Kielarovi byli poslední hospodařící rodinou v Horském domově, a když nastoupili jako správci, bylo mi 14 let. V té době hospodářství pomalu ustupovalo do pozadí, začala rozsáhlá modernizace Vokurky a chystala se generální oprava kostela. Pobyty evangelické mládeže se pak zaměřovaly především na pomoc při stavebních úpravách. Pro nás však byly poněkud netypické: s bráchou jsme poklízeli ve chlévě, vodili krávy na pastvu a pomáhali jsme správcům zajišťovat zásobování. Podle potřeby jsem se starala i o jejich děti. Trhala jsem rybíz na bublaninu a mazala chleby i rohlíky pro brigádníky, kteří pracovali na stavbě nebo na senech.

Brigády v Herlíkovicích rozhodně nebyly jen způsobem, jak ušetřit náklady na provoz hospodářství a údržbu budov. Šlo o období, ve kterém setkávání evangelické mládeže bylo jen omezeně možné. Do Horského domova se přijíždělo na práci, ale také prožít společenství, načerpat sílu v horách a setkat se s lidmi podobného smýšlení. Právě spojení práce, víry, přátelství a krásné horské přírody vytvořilo neopakovatelnou atmosféru, na kterou se jen tak nedá zapomenout. Sběr borůvek, sušení sena na Struhadlech a mytí nádobí po jídle v hlavní budově; procházky ke Zvoničce, pingpongové turnaje na Kunzárně, táboráky s opékáním buřtů a večerní zpívání s kytarou; nedělní bohoslužby v kostelíku – na to všechno vzpomíná určitě každý, kdo Herlíkovice v té době navštívil.

Poděkování za Horský domov

A přesně v tomto duchu jsme se ve dnech 28.–30. srpna 2026 v Herlíkovicích potkali na víkendovém setkání bývalých brigádníků a jejich rodin, abychom společně oslavili 40 let od rekonstrukce místního kostelíku. Celou tu krásnou věc vymyslela bývalá správcová Horského domova Ljuba Kielarová a máme obrovskou radost, kolik lidí její nápad nadchl a do Herlíkovic dorazili! 

Prohlédli jsme si opravenou Kunzárnu, prošli jsme záplavu fotek od klasik vytištěných na papíře, co někteří přivezli, až po ty na velkém plátně z dataprojektoru, promítli jsme i několik filmů a zavzpomínali na naše brigády i na nezaměnitelnou vůni rozpečených rohlíků a bílé kávy. Vyrazili jsme ke Zvoničce, oprášili pingpongové pálky, nacvičili Irskou píseň a prostě si užili to, že máme na co vzpomínat.

Celý víkend pak v neděli vyvrcholil slavnostní bohoslužbou se synodním seniorem Pavlem Pokorným za majestátního doprovodu trubačů Consonare. Při ní jsme společně vyjádřili vděčnost za celou cestu, kterou Horský domov prošel, i za nespočet setkání a hlubokých přátelství, která se tu během let zrodila.

Pokud jste se do Herlíkovic chtěli vypravit taky, ale nevyšlo vám to, nezoufejte. Zavzpomínat můžete i doma – třeba u dobových fotografií, které nově přibyly do církevního fotoarchivu (fotky.e-cirkev.cz). Jak to v 80. letech vypadalo v Herlíkovících, si můžete připomenout také čtyřmi archivními videi, které naleznete na církevním Youtube (youtube.com/E-cirkev.cz). 

Svetla van Garderen, mezititulky redakční
foto: archiv ČCE (Ivan Klinský), Jakub Kašpar