Josef Jančík z Bohemky (1925-2012)

Zůstal trvale v mé mysli a v mém srdci. Zvláštní je, že jsme se viděli snad třikrát nebo pětkrát. Bylo to všehovšudy jen několik hodin čistého času. Už to je zvláštní. S někým se potkáváte pořád – a nic. S někým jste pár hodin – a něco. Úcta, obdiv, v mysli to nejde uzavřít, stále to nějak inspiruje. Úplně cítíte v sobě, kdesi hluboko, jak jste rádi, že jste směli takového člověka potkat.

Na konci války došel se Svobodovou armádou až do Prahy. Ta informace v sobě skrývá, že prošel dukelským průsmykem. Peklem na zemi. Snažil jsem se opatrně ťuknout, zda by o tom přece jen něco neřekl. Nechtěl o tom mluvit. Natolik byl však gentleman, že když už jsem se vůbec zeptal, tak přece jen něco odpověděl. No, Danieli, viděl jsi kolem sebe lítat všechny části lidského těla. Víc neřekl, nebylo třeba. 

Nebyl abstinent. Ale bylo patrné, že opilost je mu protivná. A vulgární muž, a vůbec hrubé jednání a vyjadřování, že nějak překáží v tom krásném Božím světě. A myslím, že dámy a ženy, které se s ním setkaly, potvrdí, že s nimi vždy jednal s tichou elegancí. 

Byl zbožný. Tak nějak čistě. Přesvědčivě. Za život potkáte mnoho lidí, kteří jsou zbožní. Na některých to ani nepoznáte. Nemyslím, že to je chyba. Ale trochu škoda to je. Na jiných to bije do očí, a je to protivné. Cítíte, že chtějí, aby si toho druzí všimli, a to působí odpudivě. Josef Jančík uměl před jídlem nalít skleničku a říct s dojetím něco, co jste nevěděli, zda je přípitek nebo vřelá modlitba plná díků a proseb. Dobrořečení v praxi, bez nahlížení do moudrých liturgických knih. 

Víš, Danieli, říkal jednou, lidi jsou zvláštní. Někdo přijde a nadává. Je sucho. Krávy nemají co žrát. Josefe, co ten tvůj Bůh dělá? Proč neprší? 
A jindy přijde a brblá. Prší. Stroje nemůžou na pole. Všechno tam shnije. Copak to ten tvůj Bůh nevidí? 

A já mu říkám – a řekl jsi mu to? Řekl jsi mu, co chceš? Otevřel jsi vůbec, s prominutím, tu svou hubu? Když něco chceš, tak to musíš říct, ne? Co? Neřekl? Byl jsi líný říct pár slov? Tak proč chceš po někom, aby tě slyšel, když ti ani nestojí za to ho oslovit? 

Měl jsem ho rád. Kazatele evangelia, Josefa Jančíka z Bohemky na Ukrajině. Pokud vzniká poklad, který nežere ani rez, ani mol, ani inflace, pak setkáváním s takovými lidmi.

Daniel Ženatý, emeritní synodní senior
foto: archiv autora