Otázka na tělo 6/2023

Asi se mně nikdy nestalo, že by mně to nešlo nebo že bych to nedokázal. Spíš to leckdy nestíhám. To potom s jedním hlubokým nádechem vysílám modlitbu střelnou, nijak zvlášť artikulovanou, spíše pocitovou, ale s vědomím toho, že nejsem sám. Tohle vědomí je pro mě možná vůbec to nejdůležitější.

Petr Gallus, teolog a pedagog ETF UK

Začnu tím, že je naprosto normální, když nám z času na čas modlitba vyschne. Potýkáme se s tím každý. S modlitbou je to jako s každým jiným vztahem: Jsou chvíle, kdy nám to jde lépe, a jindy zase hůře. Přestože jsou v každém vztahu emoce důležité, nemůžeme na nich stavět všechno – zvláště ne na těch krátkodobých. Je třeba ve vztahu – i v tom s Bohem – zůstat věrní i tehdy, když nám to nejde. Samozřejmě je třeba reflektovat, zda neděláme něco špatně, avšak zmiňovaná střídání lepších a horších chvil jsou naprosto v pořádku. O co se snažím i já: zůstat věrný a pokračovat ve vztahu dále.

Samuel Prívara, jezuita

Nevím, jestli bych řekl, že mi nejde se modlit. Možná, že se mi občas spíš nechce. Nedokážu si najít čas, ztišit se. Je toho přece tolik neodkladného, co mám ještě dnes udělat, kam mám zajít, co uvidět a zažít… Snažím se udělat si na modlitbu čas. Slova pak přijdou sama.

Miroslav Maňák, kurátor FS Brno-Židenice

Ploužím se životem… Jeden psychoteolog nás testoval a tvrdil, že se my lidé, dle svého nastavení „k modlitbě“, od sebe lišíme. Tedy nemodlíme se všichni stejně. A mně vyšlo, že jsem tzv. „františkánský typ“ a to znamená, že to neumím moc slovy, ale raduje se ve mně člověk, život, stvoření. Takže pořád chválím a opěvuji a to je moje modlení. Od rána do večera; a jsem rád, že to jde samo. Do té doby, než něco fakt „podělám“… a pak to nejde a životem se ploužím. A to hrozně bolí… mě i mé blízké.

Pavel Ruml, nemocniční kaplan

Když se nad tím zamyslím, tak mi připadá, že jsem během dne vlastně pořád s Bohem v nějakém rozhovoru. Modlitba pro mne není kleknout si na kolena a formulovat slova. Jde o prožívání Boží přítomnosti, přemýšlení, děkování, o prosbu o pomoc nebo požehnání a tisíc dalších věcí, které tvoří vztah. Když je mi nejhůř, odříkám Modlitbu Páně a když ještě hůř, znamení Kříže.

Radka Hojková, vedoucí oddělení výchovy a vzdělávání ÚCK

Protože sv. Pavel vyzývá „Bez přestání se modlete“ (1Te 5,17), ale nijak to dál neupřesňuje, v těch chvílích, kdy to nejde, se snažím bez přestání opakovat: „Pane Ježíši, odpusť a pomoz,“ což je osobní a novozákonní úprava verše ze začátku mého oblíbeného 67. žalmu. Nejhorší je, když důvodem je ospalost anebo naopak nějaká věc, která mě znepokojuje nebo jinak rozptyluje. Na to první je jediná rada – aspoň chvilku si zdřímni, na to druhé mi pomáhá, že chodím, ať už někde doma, nebo v kostele, s vděčnou myšlenkou, že ti bratři a sestry, žijící kdysi v klášterech, asi věděli, proč ty chodby stavěli.

Jan Peňáz, poutník a papežský kaplan

Ta otázka mi připadá trochu divná. Chápu modlitbu jako komunikaci s Bohem. Myslím, že se mi nestává, aby mi nešlo se modlit. S Bohem můžu komunikovat neustále, i když někdy jen v mysli a beze slov. Když obdivuji krásu květin, když krájím voňavý chléb…v duchu děkuji Bohu. Když vidím v televizi hrůzy války, když se setkám s nešťastným člověkem…obrací se mé myšlenky k Bohu s prosbou o pomoc.

Lia Valková, emeritní synodní kurátorka

připravila ARo
foto: pexels.com