Zranění způsobená zneužíváním
(ČB 1/2022) Česká biskupská konference vydala ve spolupráci s Karmelitánským nakladatelstvím překlad publikace Národní služby pro ochranu nezletilých Italské biskupské konference Zranění způsobená zneužíváním. Kniha je zdarma k dispozici ke stažení.
Jde o interní materiál katolické církve, ale s přiměřenou mírou je velice dobře použitelný i u nás. Například duchovní poškození, způsobené tím, že zneužívající kněz je vnímán jako zástupce Krista, či otázka celibátu nebudou v ČCE tak zásadní, o to pečlivěji ale musíme číst jiné pasáže.
Základním východiskem je apoštolské rozpoznání faktu, že „trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní“ (1K 12,26). Bagatelizace utrpení zneužívaných je hřích proti církvi jako celku. Právě tak Ježíšovo varování o zneužívání těch nejzranitelnějších (Mk 9,42) nás musí vést k (na první pohled ne tak jasnému!) upřednostnění pozornosti na oběť a její příběh. Zneužití není „definováno výhradně kritérii objektivními, ale též i subjektivním prožitkem, utrpením a následky, jež si oběť zneužívání odnáší do dalšího života“. (str. 20)
Častá námitka „kdo ví, jak to bylo“ a obviňování oběti (//victim blaming//), že si za to tak či onak může sama, jsou odmítnuty v samém začátku. Zneužití je asymetrické. Agresor má od samého počátku navrch a oběť je zpracovávána postupně způsoby, které není schopna reflektovat. Zvláště „v případě věkem nezletilé osoby neexistuje adekvátní a reálná schopnost souhlasit s návrhy zneužívajícího. I když nezletilý verbálně vyjádřil svůj souhlas, nelze jej považovat za relevantní pro vyloučení zneužití, a odpovědnost za ně proto vždy nese zneužívající osoba“. (str. 19)
Další důležitý postřeh je, že k sexuálnímu zneužití může dojít i bez fyzického kontaktu. Všemožné verbální obtěžování, „pohledy, gesta, postoje, mrknutí, ale také utlačující přítomnost nebo vtíravá blízkost, směřující k ovládání a zasahování do života oběti a způsobující tak rozpaky a nepříjemné pocity“. To vše se může dít i přes sociální sítě (str. 24/25). Sexuální zneužívání s fyzickým kontaktem má také nepřebernou škálu podob – „trvalé pokusy o zmenšování vzdálenosti k dosažení fyzického kontaktu, a to i zdánlivě neškodnými gesty, dlouhým držením rukou druhé osoby, dlouhým sezením v těsné blízkosti nezletilého, jeho nošením v náručí a líbáním…“ (str. 26) Jistě – nemusí jít o nic – a může jít o více či méně promyšlenou strategii, která vede k čím dál bližším aktům fyzického kontaktu.
Taková situace může samozřejmě nastat bezděčně a náhodou. I v tu chvíli je však zodpovědnost na dospělém, který by si měl uvědomit nepohodu nezletilého a situaci s ním taktně, ale jasně řešit.
Jen krátké pasáže v publikaci jsou věnovány zneužívání v rodinách a mezi nezletilými vzájemně. O to obsáhlejší je pasáž věnovaná zneužívání v církvi a netýká se jen duchovních, ale i učitelů náboženství, kostelníků, vedoucích pěveckých těles, vychovatelů – tedy všech, jejichž autorita není demokraticky volena a střídána.
Za jeden ze zásadních postřehů považuji, že „sexualita není hlavní příčina sexuálního zneužívání, zaujímá spíše kompenzační funkci“ (str. 66). Někde v pozadí jsou nezpracovaná traumata, neschopnost komunikace s vrstevníky, pocit prázdnoty… Sexuální zneužívání je tak obecně až poslední článek v řetězci zneužívání druhé osoby: její senzibility a svědomí, svobody a citů, jejích voleb a úsudků. „Právě z toho důvodu se hovoří o zneužívání vztahu, důvěry, postavení, moci nebo o verbálním, emocionálním, fyzickém, psychickém, sexuálním a duchovním zneužívání.“ (str. 39) A tady se otvírá prostor k sebereflexi a prevenci.
Zneužívající není deviantní monstrum, hledající ukojení své zvrácené touhy. Je to nevyzrálý jedinec v oblasti vztahů a sexuality. Ostatně jen zhruba třetina zneužívajících byla v minulosti sama zneužívána. Pachatelovo svědomí se postupně otupuje, dost možná ani není schopen sám reflektovat šikmou plochu, na které se octl. Není schopen nahlédnout, že jen uspokojuje svoji potřebu moci a nadvlády, kterou kombinuje se sexualitou. Zcela samovolně vytváří okolo zatím ještě potenciální oběti příjemné prostředí. Nikoho v okolí tedy nenapadne, že by mohl být nějaký problém, a důvěra oběti trvale roste. A s tím roste i intenzita kontaktu. Oběť je zmatena a tady někde už začíná hluboký a destabilizující zmatek, který ještě po letech brání oběti jasně popsat, co že se to vlastně dělo, natož se nějak vypořádat se směsicí pocitů příjemných, ale i pocitů hanby a viny. Pocitů spikleneckého tajemství a naprosté důvěry, do kterých ale byl dotyčný vmanipulován. Zůstává traumatizující, ale špatně vysvětlitelná zkušenost s očividně negativními projevy psychickými, fyzickými i psychosociálními, vznikají změny v chování a v řadě ne poslední (šlo o zneužití duchovní osobou!) jsou důsledky na duchovní život oběti.
Samostatné kapitoly jsou věnovány zneužívání na sociálních sítích, poruchám sexuální preference a pak především návrhům k řešení. I zde se můžeme poučit. Velký důraz je kladen na práci v kolektivu, a především na již zmiňovanou odpovědnost za každého jednotlivce. Jako podstatný prvek je uvedena systémová možnost řešení konkrétních kauz, když stížnosti nebudou tutlány. Zvláště v přijetí a naslouchání obětem má církev velké rezervy. I tady dokument nabízí konkrétní postupy, které by šlo modifikovat pro potřeby ČCE.
Zvláštní kapitola je věnována prevenci formou pečlivějšího výběru a trvalé formace konkrétních osob. Odhalit lidi, kteří mají nejasný vztah k vlastní sexuální identitě, odhalit autoritativní jedince, toužící ovládat druhé, a také lidi s nízkou sebeúctou – těmto třem skupinám se dokument poměrně detailně věnuje.
Co s tímto dokumentem dál? Rozhodně jej doporučuji číst v naději
- že si dokument přečtou faráři a potrefené husy se chytnou za nos;
- že si dokument přečtou synodálové a členové pastýřských rad a chytnou se za nos;
- že se třeba také tématu ujmou lidi z komise pro vikariát či mládež a pozvou si někoho z oboru, kdo o věci dokáže promluvit fundovaně a s respektem k tomu, že mezi posluchači může sedět někdo, koho se to setsakramentsky týká.
Jaroslav Pechar
foto: cirkev.cz