Způsob života vyznačující se chutí evangelia

Ve službě římského biskupa, coby papež František, adresoval „všem lidem dobré vůle“ dopis, který je podle úvodních slov označován Fratelli tutti (Všichni jsme si bratry) a v českém překladu je vydán s podtitulem Encyklika o bratrství a sociálním přátelství.

Počátečními slovy Bergoglio jednak odkazuje k Ježíšovým slovům v Mt 23,8 a zároveň se hlásí k Františkovi z Assisi, který jimi vyzýval ke stejné lásce vůči vzdáleným i blízkým. Jimi inspirován, volá stejně i papež, který se setkával s mocnými světa a zároveň byl nablízku těm zejména zranitelným bližním: vybízí ke společné odpovědnosti za stav světa a k hledání spravedlivějších procesů a uspořádání.

Osm kapitol listu svou strukturou trochu připomíná listy biblické. Na začátku sledujeme reflexi světa a společnosti, do níž František promlouvá. Poté nás orientuje Ježíšovým postojem a následně rozvíjí apel na bratrství mezi lidmi v konkrétních oblastech, kde rozdělení a snižování lidské důstojnosti vzniká (politika, ekonomika, výchova, technologie, virtuální komunikace atd.). Dopis končí ekumenickou modlitbou. Za pozornost jistě stojí celý text, ale zde vybírám jen několik citací z českého vydání, které vyšlo v Karmelitánském nakladatelství (2021).

Stíny ve světě

• „Dobrotivosti spolu s láskou, spravedlnosti a solidarity se nedosahuje jednou provždy. Musejí se uskutečňovat každý den. Nelze se spokojit s tím, co bylo dosaženo v minulosti, a spokojeně to užívat, jako bychom mohli přehlížet skutečnost, že mnoho našich bratří a sester dosud trpí v podmínkách, které vyžadují naši pozornost“.
• „Objevuje se pokušení budovat kulturu hradeb, vztyčovat hradby, hradby v srdci, hradby na pevnině, abychom zabránili setkání s jinými kulturami, s jinými lidmi. A ti, kdo vztyčují hradby, kdo stavějí hradby, skončí jako otroci právě uprostřed těch hradeb, které postavili. Zůstávají bez obzorů, protože postrádají jinakost druhých.“
• „Izolace a stažení se do sebe nebo do vlastních zájmů nejsou nikdy cestou k obnovení naděje a k dosažení obnovy. K tomu vede blízkost, kultura setkávání. Izolace ne, blízkost ano. Kultura střetu ne, kultura setkávání ano.“
• „Jak skvělé by bylo, když už objevujeme vzdálené planety, kdybychom objevovali potřeby bratří a sester, kteří krouží kolem nás.“
• „Zvu každého k obnovení naděje (…) Naděje je smělá. Dokáže hledět za osobní pohodlí, malicherné jistoty a odškodnění, zužující náš obzor, a může nás otevřít pro veliké ideály, které činí život krásnějším a hodnotnějším. Jděme tedy vpřed po cestách naděje!“

K podobenství o milosrdném Samařanovi (L 10):

Ježíš vypráví příběh o člověku, který byl přepaden lupiči a ležel zraněný u cesty. Přešlo kolem něj několik lidí, ale nezastavili se. Byli to lidé, kteří měli významné společenské postavení, ale ve skutečnosti jim chyběl zájem o společné dobro. Nechtěli ztratit několik minut péčí o zraněného člověka nebo hledáním pomoci pro něj. Jeden se tu zastavil, přistoupil k tomu zraněnému a osobně se o něj postaral, dokonce věnoval své peníze na pokrytí jeho potřeb. Především mu ale dal něco, na čem my v naší horečné době tolik lpíme: dal mu svůj čas. Určitě měl na ten den své plány podle svých potřeb, úkolů a přání. Ale byl schopen to vše odložit stranou, když se setkal s někým, kdo byl v nouzi. On toho zraněného člověka ani neznal, ale viděl, že potřebuje jeho čas a pozornost. S kým z těch osob se ztotožníš? Tato otázka, třebaže působí nepříjemně, je přímá a pronikavá. Kterému z těch lidí se podobáš? 

(…) Toto podobenství výmluvně zobrazuje základní rozhodnutí, které musíme učinit, abychom mohli znovu budovat tento svět, s kterým bolestně soucítíme. Tváří v tvář tolikeré bolesti a utrpení je jediným řešením napodobovat milosrdného Samaritána. Jakékoli jiné rozhodnutí z nás učiní buď jednoho z lupičů, nebo jednoho z těch, kdo přešli kolem bez jakéhokoli projevu soucitu s mužem ležícím na kraji cesty. To podobenství nám ukazuje, jak se může společnost obnovovat s pomocí mužů a žen, kteří se ztotožňují se zranitelností druhých, kteří odmítají vytváření jakési exkluzivní společnosti, a naopak jednají jako bližní, když padlého člověka pozvedají a navracejí mu čest, aby dobro bylo pro všechny. Současně nás podobenství varuje před postojem těch, kdo myslí jenom na sebe a odmítají přijmout odpovědnost za nevyhnutelné požadavky lidské reality.

(…) Víra má nevýslovnou moc inspirovat a živit naši úctu k druhým, protože věřící přicházejí k poznání, že Bůh miluje každého člověka nekonečnou láskou, a tím uděluje nekonečnou hodnotu celému lidstvu. My také věříme, že Kristus prolil svou krev za všechny a za každého z nás a že nikdo nestojí mimo jeho všeobjímající lásku. Jestliže dojdeme až k základnímu prameni této lásky, kterým je vlastní život trojjediného Boha, setkáváme se se společenstvím tří božských osob, původem a dokonalým vzorem veškerého života ve společnosti. Uvažováním o této veliké pravdě se teologie neustále obohacuje. 

Někdy se ve světle těchto skutečností podivuji nad tím, proč církvi trvalo tak dlouho důrazně odsoudit otroctví a různé formy násilí. Dnes – s naší rozvinutou spiritualitou a teologií – nás nic nemůže omluvit. A přece se objevují takoví, kteří se domnívají, že je jejich víra pobízí nebo přinejmenším opravňuje k tomu, aby podporovali různé druhy úzkoprsého a agresivního nacionalismu, xenofobii, pohrdání nebo dokonce špatné zacházení s těmi, kdo jsou jiní. Víra a humanismus, který je jí inspirován, si musí zachovat vůči těmto tendencím kritického ducha a pomoci okamžitě reagovat všude tam, kam začínají pronikat. 

(…) Opravdová láska a velmi ušlechtilé formy přátelství se mohou zakořenit jen v srdcích otevřených pro růst skrze vztahy s druhými. Manželský nebo přátelský vztah směřuje k otevírání srdce, takže pak dokážeme vycházet ze sebe a přijímat druhé. Uzavřené skupiny a do sebe ponořené páry, které definují sebe samy vymezováním se vůči zbytku světa, bývají obvykle jen uhlazenými formami sobectví a izolace.

(…) Nikdo nemůže zrát nebo dosáhnout naplnění, jestliže se straní druhých. Láska svou povahou volá k růstu v otevřenosti a ve schopnosti přijímat druhé v nikdy nekončícím dobrodružství, jež každou periferii směruje k plnému uvědomění si vzájemné sounáležitosti. Vždyť Ježíš nám řekl: „Vy všichni jste bratři“ (Mt 23,8).

Jana Hofmanová
foto: wikipedia.com (Tânia Rêgo, Agencia Brasil, CC BY 3.0 br)