Zpověď není (psycho)terapie

Pastorační rozhovor je tou nejčastější situací 

Když si všimnu, že ten vedle mě se něčím trápí, je na místě mu pomoci. Trápí-li se na těle, pak mám k dispozici lékárničku či telefon, abych volal 155. Trápí-li se na duši, pak mu mohu zkusit poradit nebo ho aspoň rozveselit, rozptýlit. 

No a pak je tu nějaká duchovní starost. Hřích. Ten, který dotyčný spáchal. Nebo který spáchal někdo jiný, a na toho vedle mne to nějak dopadlo. Nemá smysl si skrývat, že to není nic jednoduchého. Je jasné, že se dá poradit špatně. Že se dá ublížit pachateli i oběti tím, že budu hřích bagatelizovat, nebo budu naopak farizejsky sudičský. Je to stejné jako s tělesným trápením, kde je mnohem srozumitelnější, že zlomeninu člověk nerozchodí. Říct oběti hříchu, že „čas všechno zahojí“, je stejně nebezpečná hloupost. Pastorační rozhovor může vést k duchovnímu doprovázení či ke zpovědi. Není to ale jeho cíl.

Doprovázení má takovýto pastorační rozhovor jako svoji zcela zásadní součást. Do doprovázení (ne nutně do pastoračního rozhovoru!) už ale třeba patří modlitba – osobní i společná. Může, ale nemusí tam patřit zpověď, o které ještě bude řeč. V okamžiku, kdy někoho duchovně doprovázím, přebírám za něho část zodpovědnosti. To je něco, co je potřeba si velmi dobře rozmyslet. Především je nutné si přiznat, že jde o něco násobně složitějšího, než je pastorační rozhovor. Ne nadarmo se duchovní doprovázení přednáší na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Stát se někomu duchovním průvodcem je náročný úkol, na který je potřeba se pečlivě připravit.

Zpověď je paradoxně ve srovnání s pastoračním rozhovorem či duchovním doprovázením mnohem snadnější. Jen se s nimi nesmí smíchat. Zpovědník tu není od toho, aby zpovídanému radil. Aby ho vedl, a pomáhal mu tak s duchovní formací. Z více důvodů je praktické, aby člověk měl na zpověď někoho jiného než na duchovní doprovázení. Je ale těžké najít tolik lidí, ke kterým má člověk tak velkou důvěru. Najdeme-li si jednoho člověka na obojí, není to nutně špatně. Jen je to pro doprovázejícího složitější, jde o to, aby svoje role nemíchal. Je totiž smutnou zkušeností těch, kteří se z něčeho zpovídali, že jim pak zpovědník připomínal vyznané hříchy v běžném pastoračním rozhovoru.
Zpověď apoštol Jakub ve svém listě podá jak „housku na krámě“: „Vyznávejte hříchy jeden druhému.“ (Jk 5,16) My to k vlastní škodě neděláme. Při zpovědi je ale zpovědník v nejlepším slova smyslu „Boží trouba“ (jak nazval Sváťa Karásek svoji sbírku kázání). Ze svého nedává nic. 

Zpytovat svědomí je na kajícníkovi. Lítost nad spáchaným hříchem právě tak. I na přijetí odpuštění není zpovědník nezbytně nutný. Jenže nejsme schopni dokonalé lítosti a místo ní si to spíš nějak sami sobě okecáme ve smyslu, že to s námi není tak hrozné. Proto je jen dobře, když vyznání hříchů vyslechne a slovo milosti zvěstuje někdo druhý, tedy zpovědník. Pak to totiž bude „slovo milosti“ mnohem víc. Ne bagatelizovat hřích, protože ten hrozný je. Hříchy jsou nám odpuštěny ne proto, že by byly malé, ale protože za ně Pán Ježíš zemřel. 

A tím zpověď končí. Skutky zadostiučinění (těch příslovečných „deset Otčenášů“ už asi nepotkáte, více se zdůrazní třeba omluva, vrácení ukradeného, odčinění způsobené újmy apod.) už nejsou součástí zpovědi. Patří do duchovního doprovázení. Něco takového může být i bez zpovědi součást pastoračního rozhovoru, a tím i duchovního doprovázení.

Jaroslav Pechar
foto: Jiří Hofman