Životní cesty nejsou nalinkované

(ČB 9/2021) Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím, nebo vstanu, z dálky je ti jasné, co chci dělat. (Žalm 139)

Žalmista má jasno: Hospodin nás zná… A co my? Známe se? Víme, co s životem? Čím se vyučit? Co vystudovat? Kým se v životě stát? A kde? A s kým? Někdo to zjistí docela brzy. V patnácti ví, jaký obor zvolit, ve dvaceti, s kým chce život prožít. To je určitě fajn. Ale jinému se cesta životem klikatí a otázka Co se sebou? ho občas v noci budí.

Nemyslím si, že existují nějaká jednoznačná řešení, předem nalinkované nejlepší životní cesty. A už vůbec pochybuju o tom, že by Hospodin pro nás měl nějakou jedinou, jasně vytyčenou cestu – půjdeš tudy a basta. Dal nám svobodu a tak to nechává na nás… Ale nabízí spoustu ukazatelů, šifer a orientačních bodů. Abychom se mohli v životě něčeho chytit, zorientovat se, a třeba se i vrátit. Věřím, že na těch našich cestách, ať už si vybereme kteroukoli, nejsme osamoceni. Že je Bůh s námi. A je nám po boku, i když se třeba vydáme blbě. Když bloudíme, motáme se v kruhu, hledáme. Věřím, že je s námi a čeká. Jestli něco náš Bůh umí fakt dobře, tak čekat. Na nás. Na to, až se zastavíme. Až nám věci docvaknou. Až zavoláme. Vyvztekáme se. Zapláčeme. Pozvedneme oči k nebi. Poprosíme o radu, o pomoc.

Čeká. Věčně. A pomáhá rovnat si myšlenky, přeskládat životní hodnoty, podpírá v pochybách, nabízí naději, odpuštění, nová východiska. I to patří k víře. Ve zmatku a zahlcení otázkami obracet oči – duši k nebi. Modlit se, ptát se, volat, hledat, křičet, prosit. Promýšlet a nahlížet situace, postoje, vztahy z jiných úhlů. Prosit o sílu k rozhodnutí, o vykročení ke změně i o podporu v chvění. Prosit o blízkost a doprovázení v otázkách. Tohle náš Bůh umí taky moc dobře…

Pozvedám oči své k horám: Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přichází od Hospodina. (Žalm 121)

Marta Židková