Životní cesta faráře Jiřího Doležala (17. 4. 1929 – 30. 12. 2023)

Po čtyřech letech od Jiřího narození, v roce 1933, odešli do Tisu, obce v diaspoře vysočinského sboru v Horní Krupé. V létě roku 1938 se Doležalovi stěhovali znovu, tentokrát do slezské Orlové, odkud však byli vzápětí, v říjnu po zabrání Sudet, vyhnáni do Brna. Tam nějakou dobu museli přebývat ve velmi provizorních podmínkách. Nakonec se v roce 1939 mohli usadit ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Jiří byl nejstarším dítětem svých rodičů, postupně se narodili další čtyři sourozenci, Milan, Bohunka, Anička a Jan.

Válka zasáhla i do Jiřího středoškolských studií. Z gymnázia, které bylo uzavřeno, musel přejít na obchodní akademii, a koncem války zažil i nucené pracovní nasazení v zemědělství. To však mohl vykonat u příbuzných v Olešné u Horní Krupé, a tak se vrátil do kraje svého dětství na Vysočině, který mu na celý život přirostl k srdci. V roce 1948 odmaturoval a pod vlivem svého uherskohradišťského faráře Josefa Jadrníčka se přihlásil ke studiu evangelické teologie na tehdejší Husově bohoslovecké fakultě – ta v době jeho studií prošla reorganizací a změnila jméno na Komenského.

Po absolutoriu fakulty v listopadu 1952 se stal vikářem v Pardubicích u faráře Josefa Smolíka. Službu kazatelskou musel zanedlouho na dva roky přerušit výkonem povinné služby vojenské v Benešově. Po odchodu Josefa Smolíka k učitelské práci na fakultě se v roce 1962 stal v Pardubicích farářem. V témže roce se oženil s Mirjam, rozenou Šebestovou, vikářkou v Královéhradeckém seniorátu. Manželům se narodily tři děti, Kateřina, Jana a Josef, které dodnes vděčně vzpomínají na dětství a mládí v pardubickém sboru. V roce 1969, ještě v dozvucích politického uvolnění šedesátých let, využil Jiří Doležal možnosti dvousemestrálního studijního pobytu na teologické fakultě univerzity v dolnosaských Göttingen.

Po třicetileté službě v Pardubicích se manželé Doležalovi v roce 1983 vydali na nové působiště ve výrazně odlišném prostředí – z živého městského sboru ve východočeském Polabí odešli na jihomoravský vinařský venkov. Jiří byl zvolen farářem v Hustopečích, Mirjam v blízkých Nikolčicích, které si vybrali za své bydliště. V té době již obě dcery studovaly teologii v Praze a syn se učil pekařem v Brně. Na Moravě pak Doležalovi sloužili dalších 11 let.

V roce 1994 se vrátili teď už jako penzisté do Pardubic, do bytu v Polabinách, a mimo jiné se těšili ze sedmi vnoučat, která se postupně v rodinách jejich dětí narodila. Jiří Doležal ovšem i po odchodu do důchodu ještě 12 let (1994–2006) působil jako farář v sousedním sboru v Bukovce. V letech 1996–2006 vyučoval na Vyšší odborné škole biblické v Hradci Králové novozákonní exegezi a nauku o kázání (homiletiku). I v pozdějších letech rád sloužil na kazatelně, při biblických hodinách a domácích pobožnostech, nejen v Pardubicích a nejen v evangelické církvi. Ještě před několika lety připravoval biblické programy pro podzimní pobyty seniorů v evangelickém středisku u Chotěboře.

Po celou dobu své aktivní služby se vedle soustředěné práce ve sborech angažoval také v širší církvi. Péče, kterou věnoval kazatelské přípravě, se projevovala v pracovním společenství, jež dlouhodobě udržoval s několika přáteli a kolegy ve službě a v němž si pravidelně, týden co týden, vzájemně posílali „preparace“ – excerpta z odborné literatury k biblickým textům, na které pak v neděli kázali. Nazývali ten spolek různě – například „Rada vzájemné homiletické pomoci“ (se zkratkou RVHP), nebo „Exegeticko-homiletické společenství“ (EHS). Jiří Doležal také dlouhá léta pracoval v poradních odborech synodní rady – teologickém a liturgickém, v němž se pod vedením Josefa Smolíka podílel na „liturgické reformě“ ČCE v podobě nové Agendy.

Jiří Doležal byl teolog vyhraněný, avšak nikoli úzkoprsý. Už při studiu pod vlivem některých učitelů, ale také některých výrazných spolužáků a později celoživotních přátel, jako byl Milan Hájek, si zformoval svou celoživotní teologickou orientaci: teologii pochopil především jako výklad Písma, ovšem zaměřený do života církve, jež je zvěstovaným slovem – kázáním slova Božího základním způsobem určována, ba tvořena. Za „služebníka Božího slova“, ministra verbi divini, jak to rád latinsky opakoval, se považoval především, a to zcela bytostně; odchod do výslužby na tom nic nezměnil.

Toto velmi časné a velmi jasné nasměrování však neznamenalo, že by byl se studiem hotov. Studoval teologii celý život, svou rozsáhlou knihovnu, kterou soustavně od mládí až do stáří budoval a na kterou byl patřičně pyšný, rozhodně neměl na ozdobu. V době působení v Pardubicích začal z podnětu prof. Smolíka pracovat na disertační práci z oboru praktické teologie, v níž se věnoval otázce, jak obsah kázání vedle biblického textu ovlivňuje situace, v níž kázání vzniká a do níž směřuje. Pro toto postgraduální studium na pražské fakultě však nezískal tehdy potřebný souhlas státních orgánů a doktorát teologie mu byl udělen až těsně před „sametovým“ převratem v roce 1988 honoris causa.

Hlavním teologickým učitelem se mu celoživotně stal švýcarský profesor dogmatiky Karl Barth, ale to neznamenalo, že by nestudoval jiné. Rovněž celoživotně byla jeho teologickým stanovištěm evangelická teologie ve své „reformované“, tedy „kalvínské“ variantě, ale to mu nebránilo ve výrazné angažovanosti ekumenické – jednou z posledních „kazatelských“ činností, jimž se věnoval ve svém důchodu, bylo konání biblických hodin pro společenství římských katolíků v Pardubicích.

V roce 2016 Jiří Doležal ovdověl a dalších šest let žil samostatně v bytě v Polabinách, na stará kolena se ještě naučil řadu praktických činností, jež si tato existence žádala. Na podzim roku 2022 si ho vzala k sobě na faru do Rovečného dcera Jana, léto trávil u Kateřiny na faře nymburské. O vánočních svátcích se v Rovečném ještě potěšil z řady návštěv a na Boží hod se zúčastnil bohoslužeb se slavením večeře Páně. Pokojně zemřel o pět dní později, na samém sklonku roku.

Jan Roskovec