Život je životem od začátku až do konce

Když přemýšlím, co moje dosavadní působiště, témata i skupiny lidí, kteří potřebovali tu či onu formu podpory, propojuje, dostává se do popředí člověk a jeho důstojnost. A pak věta, kterou si půjčuji z jedné benefiční akce: Předsudky nejsou dobré úsudky.

Ani mně se určitě nejrůznější stereotypy a předsudky čas od času nevyhnou. Zároveň si uvědomuji, že nejpřevratnější objevy typu „aha, tak takhle to tedy je/může být“ jsem zažila, když jsem se jim dokázala ubránit. Často tomu pomohla synergie – tedy když jsme spojili síly, přemýšlelo se v celistvosti, prostor dostala multiprofesní spolupráce, otevřely se dveře novému nápadu, do pevných pravidel vstoupilo něco spontánního či originálního. A především, když jsme my „profesionálové“ připustili, že nejsme jedinými (natož nejlepšími) experty na životy druhých, ale spíš průvodci, kteří svou odbornost a kvalifikaci „jen“ nabízejí. Jinak ale čím dál víc vnímám, jak důležité je dobře naslouchat a zachovat si respekt k individuálním potřebám a přáním klientů, pacientů i jejich blízkých, a také k jejich příběhu, do kterého vstupujeme jako hosté a jen na (různě dlouhý) okamžik. Je namístě připomínat si, že nikdy neznáme plně kontext, souvislosti, vztahy, aktéry – a že to, že nás do svého soukromí někdo přizve, je svého druhu privilegium.

Zároveň v Česku potřebujeme v sociálních a zdravotních službách systémovou změnu, která by adekvátně reagovala na jednoznačnou predikci statistik. Čísla mluví jasně: víme například, že zatímco dnes žije v Česku 200 tisíc seniorů ve věku 85+, v roce 2050 jich ve stejné věkové skupině bude 500 tisíc. Víme také, že až bude nejvíce těch, kdo potřebují péči, poklesne zároveň dramaticky počet těch, kdo jim ji budou moci poskytnout.

Co by pomohlo? Především spojit síly: poskytovatelů služeb, zájmových a svépomocných skupin, neziskových organizaci, sociologů, expertů na vzdělávání. A své role se musí ujmout stát: pracovat s dostupnými daty včas a komplexně, bez ohledu na začátek či konec volebního období. Povzbudit inovativní projekty a pilotně ověřit jejich funkčnost, aby se profesionální a neformální péče navzájem doplňovaly a podpořily (víme totiž mj. i to, že pokud nedojde k výraznému posílení neformální a komunitní terénní péče, budeme už v roce 2030 nejspíš potřebovat v domovech pro seniory až o 30 tisíc lůžek víc než dnes). Vytvářet a zlepšovat podmínky pro to, aby i lidé křehcí, nemocní, osamělí, staří, umírající atd. měli skutečnou možnost volby, kde a jak chtějí (nebo nechtějí) prožít svůj čas. Posilovat veřejné povědomí o tom, že pomáhat, dobrovolničit a pečovat je správné a že si toho jako společnost vážíme. 

Nabídnout potřebnou podporu neformálním pečujícím, aby jejich péče byla zvládnutelná, a to i dlouhodobě (stát to nemusí dělat sám, má vytvářet podmínky pro to, aby taková podpora mohla vzniknout, byla dostatečná a byla dlouhodobě udržitelná i z hlediska financování). Vytvořit podmínky pro vznik nových služeb, terénních i pobytových. Soustavně motivovat ty, kdo se chtějí na profesionální práci v sociálních a zdravotních službách připravit v rámci odborného vzdělávání. 

Je moc důležité připomínat si, že i v nemoci, bolesti, stáří nebo křehkosti může být život stejně pestrý jako jindy. A že se tedy hodnota života neměří jen jeho délkou nebo „neproblematičností“, ale především jeho naplněností, kvalitou, důstojností, vědomím smyslu. A tomu může pomoci každý z nás. Třeba tím, že budeme víc přemýšlet o člověku v kontextu celé šíře jeho životního příběhu, že věnujeme záměrnou pozornost jeho individuálním potřebám nejen fyzickým, ale i psychickým, sociálním, kulturním, spirituálním. Často se pak ukáže, že toho „klient“ nebo jeho blízký „pečující“ zvládne mnohem víc, než bychom si dokázali představit, a že dokonce i v tíživé situaci se dokáže z něčeho radovat, na něco se těšit, k něčemu vztahovat svou naději. Třeba jako senioři, které denně potkávám v ŽIVOTě 90. Ač potřebují v různé míře také pomoc a podporu, mají co nabídnout ostatním a hlavně si svůj život umějí užít: když hrají divadlo, tančí, zpívají, cvičí, trénují paměť, vzpomínají, vyprávějí, předávají zkušenosti a znalosti… Jsem za tahle setkání vděčná, díky nim si každý den můžu připomínat, že „život je životem od začátku až do konce“.

Ruth Šormová
foto: archiv organizace Život 90