Živí mrtví

Od fascinace fungováním je už jenom krůček k fascinaci manipulacemi. Rozrušuje nás, když fungování ovládáme natolik, aby dosahovalo vytčených cílů. Pozorovat a zažívat to můžeme před každými významnějšími volbami. O politických programech, natož vizích se už skoro nedebatuje. Zato se zkoumá, jak šikovně politikové vedou kampaně a jak se to projevuje na jejich stoupajících či klesajících volebních procentech. 

O osvícenství se říkalo, že to byl věk rozumu. O naší epoše se asi bude říkat, že je věkem fungování a manipulací. Nic proti. Ono je moc prima, když otočím kohoutkem a voda teče, dokonce teplá, nebo když České dráhy slíbí, že mě dovezou z Teplic do Prahy, a vlak skutečně po této trajektorii jede a dojede dokonce včas. Podobně je člověk vděčný lékařům za stále preciznější schopnost manipulace s lidským tělem, takže z něj dovedou vyhnat rakovinu, opravit ucpanou tepnu, rozhýbat zchromlé končetiny. 

Jenže jako se o osvícencích říká, že to s důvěrou v rozum trochu přehnali, zdá se mi, že to s dnešní fascinací fungováním a manipulacemi přeháníme i my. Nějak nám zatím málo dochází, že většinu své nadšené pozornosti věnujeme té rovině skutečnosti, ve které je nejméně života. Květina je jistě živá. Pokud na ni ale hledíme jako na soubor genů, které lze vypínat a zapínat a dosahovat tím u květiny žádoucích vlastností, tak ji vlastně umrtvíme, děláme z ní stroj. Lidé jsou také živí. Pokud na ně však hledíme jako na množinu subjektů, které, když dodáme správný impulz, zvýší výnosy (peněz, hlasů, „kliků“, „lajků“), děláme z nich materiál k vytěžení. Já sám jsem také živý. Pokud jsem ale od rána do večera přisát na fungující stroječky a poddávám se jejich algoritmům, dělám ze sebe živoucí mrtvolu, takovou zombie.
Myslím, že neexistuje na světě člověk, kterému by zážitek z fungování nepřinášel pocit docela jednoznačné slasti. Je to slast téměř totožná se slastí z moci. Člověk se tak také vyhne palčivým, těžko řešitelným otázkám; jestli něco funguje nebo nefunguje, se dá rozhodnout celkem snadno. Ale jestli to, co děláme, je správné, spravedlivé, smysluplné, se musí stále znovu rozpoznávat, a to i když jsme lidé slušní a nedopouštíme se vyložených podvodů a sviňáren. 

Výhoda světa fungování je v tom, že to je svět bez palčivých dilemat a zaskakujících překvapení. Je ale také bez oslovení a bez výzev, bez života; a to je problém. I když se toho v něm třeba i hodně děje a my dosahujeme výsledků takzvaně vynikajících, všechno nakonec přikryje nuda a frustrace. Vzpomínáte na doktora Fausta? Měl titul „majstra ba doktora“, chytřejší byl „než ti hňupi doctores, škrabáci, kněžouři et professores“, ale cítil se, že „tak ani pes by nežil dál“… Jako lidé asi máme ve své výbavě jakousi vnímavost, která způsobuje, že fungování nám nestačí, potřebujeme také zakoušet smysl. A jakkoliv vynalézáme stále sofistikovanější způsoby, jak se rozptýlit, aby nás nedostatek smyslu netrápil, stejně nás to nakonec dožene.

Faust, když už jsme ho zmínili, hledal východisko ze svého trápení ve vyvolávání duchů, což je metoda dosti sporná, mírně řečeno. Však si také potom pěkně nabil nos. Zkusme to ale chápat vstřícně. Nejslavnější verze Faustova příběhu vznikala v době, kdy lidé ještě pokládali za samozřejmé, že žádná lidská otázka, žádný lidský zápas se neobejde bez tázání, které míří vzhůru, a očekává odpověď, přesahující všechny obvyklé horizonty. Goethe a jeho současníci mohli mít plné zuby tehdejšího oficiálního náboženství, přesto věděli, že pokud chtějí usilovat o pravý život, neobejde se to bez čehosi, jako je modlitba. Pobývání na tomto světě si tím nijak neusnadnili. Dostávali se tak ale do souřadnic, ve kterých nebylo pochyb o tom, že žijí naplno. Neměli bychom se k nim dát do učení?

Adam Šůra

foto: wikipedia.cz