Ženská a mužská spiritualita nejen v praxi duchovního doprovázení

Veronika Řeháková je řeholní sestra ve společenství Sester Dítěte Ježíše od Mikuláše Barrého, teoložka a odborná asistentka na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Bezmála dvacet let vyučovala na Biskupském gymnáziu v Brně. Dlouhodobě se věnuje duchovnímu doprovázení a v dané oblasti působí i jako lektorka. Proto jsme právě ji oslovili, aby nám poskytla svůj pohled a zkušenost s tím, zda má smysl hovořit o ženské a mužské spiritualitě.

Co to vlastně znamená? 

Téma ženské a mužské spirituality mne provází a zajímá více než dvacet let. Setkávám se s ním v praxi, když duchovně doprovázím ženy a muže, připravuji duchovní obnovy, vedu rozhovory s gymnazijními studenty nebo dospělými věřícími. Zajímá mne natolik, že jsem pročetla nemálo relevantních titulů, ale na tomto malém prostoru se mohu podělit jen o několik postřehů k dané problematice. Pro zájemce o hlubší reflexi odkazuji na svou studii, která v nejbližší době vyjde na stránkách časopisu MKR Communio.

Je možné v dnešní době hovořit o mužské a ženské spiritualitě? Nejde o stereotyp? 

Zmíněné pojmy souvisí s pojetím člověka čili s antropologií. Já se ve své praxi a teologické reflexi pohybuji na poli křesťanství. To však v současném společensko-kulturním diskurzu není jediné, které užívá pojmy mužská a ženská spiritualita. Dokonce bych to označila za jeden ze současných trendů. Abychom se v této oblasti vyvarovali stereotypů, potřebuji více prostoru pro vysvětlení.

Když hovořím o mužské a ženské spiritualitě, jde mi o zdůraznění obecnějších charakteristik duchovního života, které vycházejí z našeho lidství – jedněch, které zaznamenáváme spíše u mužů, a druhých, které zaznamenáváme spíše u žen. V tom, jak prožívají sebe a svět, jaké mají touhy, jaké rozdílné symboly, obrazy, příběhy, koncepty myšlení či rituály jsou jim vlastní, se lidé liší. 

A zde je třeba alespoň v náčrtu představit křesťanskou antropologii, z níž vycházím. Podle knihy Genesis (1,27) „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem… jako muže a ženu je stvořil.“ Lidská osoba je tedy bytostí vztahovou a sexuální. Je povolána utvářet spolu s ostatními lidskými osobami společenství a milovat, a tak být obrazem Nejsvětější Trojice. Toto pojetí člověka se zakládá na dvou základních sexuálních identitách – mužství a ženství, které prezentuje v jejich vzájemnosti a komplementaritě. Ani muž, ani žena si nestačí sami. Člověk, tedy společně muž a žena, je od počátku společenstvím. 

Současně je třeba doplnit, že pohlavnost či sexuální identita představuje komplexnější záležitost. Je utvářena třemi faktory nebo složkami: biologickou (pohlaví), psychickou (genderová identita, kam náleží i sexuální orientace) a společensko-kulturní (genderová role). Z řečeného je zjevné, že jde o soubor toho, co je dané, a toho, co se utváří v průběhu života – skrze mezilidské vztahy a další vlivy. 

Každý člověk vstupuje do všech vztahů – k druhým, k sobě a zákonitě i k Bohu – coby sexuální bytost. Proto lze hovořit o duchovním rozměru člověka a jeho prožívání vztahu s Bohem, tedy o spiritualitě jako o ženské a mužské. 

V čem má smysl a užitek používání daného rozlišení? 

Smysl a význam to má vícerý. Za prvé se můžeme vyvarovat nebezpečí z dob minulých, kdy patriarchální uspořádání a smýšlení jak ve společnosti, tak v církvi nedávalo ženám zdaleka stejný prostor a postavení jako mužům a dominujícím pohledem na teologii a spiritualitu byl pohled utvářený muži. Tito kázali ženám, duchovně je vedli, a tak měli rozhodující vliv na sebeobraz či sebepojetí žen a jejich spiritualitu. Je důležité, abychom jako ženy samy promýšlely vlastní spiritualitu, a mohly tak podle principu komplementarity usilovat o poopravení a doplňování jednostranného, míněno mužského, pohledu na svět a Boha.

Za druhé, vnímané a pojmenované odlišnosti ve spiritualitě žen a mužů jsou pozváním k růstu, ke komplementaritě, tedy nemají ženu či muže „zakonzervovat“ v nějaké danosti, nějakém stereotypu, tedy zjednodušeném nebo falešném očekávání, ba právě naopak. 

Za třetí, obecnější kategorie mají mít funkci orientační, pomocnou. Proto současně dodávám, že je vždy nutné přistupovat ke každé osobě – každé ženě a každému muži – v jejich originalitě a jedinečnosti, s jejich konkrétním životním příběhem. To se mj. odráží i v mé praxi duchovního doprovázení. Jedině tak mohu doprovázené osobě pomáhat stále více životodárně prožívat její osobní vztah s Bohem a asistovat v růstu do plnosti života (srov. J 10,10). 

Jak uchopit mužský stereotyp jinak než patriarchálně a ženský jinak než mateřsky? 

Tato otázka dobře ukazuje na zúžený, zcela zjednodušený pohled na muže a ženy, který se někdy objevuje. K mužům přece výhradně nepatří vládnutí a k ženám mateřství. Takže bych se raději zabývala otázkou, s jakými charakteristikami se lze setkat u většiny mužů a většiny žen. Uvedu několik postřehů ze své praxe duchovního doprovázení, které se budou týkat jak osob doprovázených, tak doprovázejících. 

Ženy bývají zpravidla zdatnější v oblasti sociální inteligence. Rozumějí lépe i neverbálním signálům, mají schopnost vcítit se do vnitřního stavu druhého člověka, jsou více v kontaktu s emocemi a vnitřním stavem – jak u sebe, tak u druhého. Do jakých nezdravých tendencí lze sklouznout? Doprovázená žena se může bát vyjádřit negativní emoce, kupř. hněv, smutek, zklamání, frustraci, pocit viny atp. Proto je dobré, aby byla povzbuzována k vyjadřování vnitřních obsahů, přání či nežádoucích emocí a aby se zkoumalo, zda se nejedná o vzorce přenášené z mužské spirituality (např. způsob askeze, pojmenování hříchů). 

Muži obecně mohou klást větší důraz na rozumovou stránku výpovědi, více se věnovat teoretickým úvahám než prožité zkušenosti a tomu, co se právě odehrává na rovině pocitů. Namísto naslouchání, bytí s druhým člověkem s jeho emocemi mohou sklouzávat k hledání řešení a snažit se co nejrychleji z daného stavu vystoupit. Pozitivem doprovázejícího muže může být pevnost, opora a povzbuzení, kterým poslouží doprovázené osobě. Naopak nebezpečí spočívá v tom, když doprovázející vstoupí do role otcovského „guru“, který radí, káže a druhého uvádí do role „nedospělce“ či poslušného učedníka. 

Ačkoli by se zdálo, že soustředění na výkon a úkoly v duchovním životě je spíše mužskou charakteristikou, zaznamenávám tuto tendenci taktéž u nemalého procenta žen. V tomto případě je dobré zkoumat, jestli orientace na výkon a plnění úkolů neodvádí od toho, co se děje uvnitř. Oproti inklinaci spíše si spásu zasloužit vlastním úsilím může být pro takovou osobu výzvou dát prostor Bohu a otevřít se Boží blízkosti a lásce. 

Co byste dodala na závěr? 

Ve spojitosti s probíraným tématem bych ráda vyslovila dvě přání, která nosím v srdci. Kéž by v našich společenstvích jak muži, tak ženy nacházeli stále více prostoru pro jedinečné vyjadřování své víry a kéž by se dokázali vzájemně obohacovat. Kéž by věřící dorůstali skrze své lidství – ženství či mužství – do stále větší integrity, do plnosti života, jež bude završena ve věčnosti: ve společenství a jednotě s Kristem. 

připravila Jana Hofmanová
foto: Helena Farkasová (Člověk a víra)