Žena není „domácí spotřebič“

Po staletí bývá kategorie krásy spojována především se ženami. Ženský vzhled podléhá ve společnosti častějšímu a leckdy i přísnějšímu hodnocení. Zcela nepokrytě to dělají např. různé soutěže krásy. Osobnost a schopnosti ženy pak zůstávají ve stínu jejích tělesných proporcí, oblečení nebo kosmetické úpravy. Společenský tlak na „dokonalé tělo“ však není jen otázkou estetiky, ale i moci. Touto mlčky přijímanou normou přispíváme k jevu zvanému objektifikace. Co se za tímto pojmem skrývá a jak se projevuje? Nejen o tom jsme mluvili s právničkou a publicistkou Šárkou Homfray. 

Mohla byste na úvod stručně vysvětlit, co vlastně pojem objektifikace znamená a jak se projevuje? 

Objektifikace znamená, že z živého člověka uděláme v podstatě předmět. Redukujeme ho na určitou jeho vlastnost nebo funkci. U žen se často setkáváme s jejich přirovnáváním k určitým předmětům, zejména v takových rádoby bonmotech začínajících slovy „Dobrá žena je jako auto/strom/květina“ apod. Můžeme se setkat i s objektifikací vizuální, ženy jsou často zejména v reklamách zobrazovány jen jako části těl, typicky jejich hrudník. Chybí vyobrazení celého člověka. 

Proč je vlastně objektifikace problematická? Je možné říct, co je její příčinou?

Příčinu a zároveň problém bychom mohli vyjádřit dvěma slovy – nerovnováha moci. Příčiny objektifikace žen spočívají v historicky zakořeněných mocenských nerovnostech a stereotypech, které ženy redukují na tělesné objekty určené k hodnocení a spotřebě. Posilují je média, reklama a popkultura, jež udržují nerealistické ideály krásy a hodnotí ženy primárně podle vzhledu. Tím se reprodukuje systém, v němž je ženské tělo klíčovým nositelem společenské hodnoty.

Existují výzkumy nebo data, která potvrzují, že jako společnost přísněji hodnotíme ženský vzhled než mužský? A pokud ano – proč tomu tak je?

Existuje celá řada takových výzkumů, u nás i v zahraničí. Zajímavé je, že vzhled ale posuzujeme u žen přísněji i tam, kde s danou funkcí vůbec nesouvisí, například v politice. Kromě výše popsaných stereotypů tady hraje roli i to, že na vyšší podíl žen ve veřejné sféře stále ještě nejsme zvyklí.

Objektifikace bývá často spojována se sexualitou. Dá se o ní hovořit i mimo tuto oblast – třeba v rodinném životě? Mám na mysli takové situace, kdy se od ženy očekává, že se bude zkrátka jen usmívat nebo bude „milá“…

Musím bohužel říci, že na objektifikaci žen v domácnosti je postavená i velká část „humoru“, který má u nás stále ještě tradici z dob televizních estrád. V takových vtipech se odráží nejen otázka vzhledu ženy, ale i to, jak je schopná vykonávat jednotlivé „funkce“, od úklidu, vaření, péče o domácnost až po tzv. „manželské povinnosti“ – jako by žena byla jen domácí spotřebič.

Jsou cílem objektifikace pouze ženy? Můžeme o něčem takovém hovořit i u mužů? 

O objektifikaci můžeme mluvit u každé marginalizované skupiny, byť se její projevy liší, u některých skupin lze i dnes hovořit o jejich dehumanizaci. Muži se mohou s něčím takovým setkat tehdy, pokud v nějakém ohledu nenaplňují společensky stereotypní představy o tom, kdo je „správný chlap“.

Přispívají k objektifikaci nějak i samotné ženy (např. tím, že přejímají společenské stereotypy o vzhledu)? 

Jistě, celá řada žen praktikuje něco jako zvnitřnělou misogynii. Nejde ani tak o úzkostné lpění na svém vlastním vzhledu, ale zkusme si do této škatulky zařadit například sousedky, které kriticky hodnotí oblečení nebo stav domácnosti některé jiné ženy z dané ulice. 

Co mohou ženy dělat v situaci, kdy jsou objektifikovány? Jak na to mohou reagovat?

Mohou se proti tomu ohradit, pokud je to v dané situaci možné. V případě hloupých vtipů poměrně dobře fungují věty typu „Já tomu nerozumím, co je na tom vtipného, můžeš mi to prosím vysvětlit?“

Ve své knize Proč jsme tak naštvané? popisujete koncept tzv. třetí směny. Můžete vysvětlit, o co jde?

S tímto konceptem přišla v závěru minulého století Naomi Wolf. Po první (placené) a druhé (péče o domácnost) směně přichází třetí – čas, energie a peníze věnované kontrole těla, diety, kosmetice a stárnutí. Tato „směna“ je důsledkem kulturního tlaku a nástrojem udržování nerovnosti mezi ženami a muži a vynořila se v reakci na vyšší zastoupení žen zejména v byznysovém světě.

Jak byste popsala ženy, které se vědomě (záměrně) vůči objektifikaci nevymezují? Může některým ženám současný stav systému/společnosti vyhovovat, nebo je to jen iluze?

Pro tyto ženy máme řadu nelichotivých označení. //(úsměv)// Některým ženám současný stav nepochybně vyhovuje. Pokud je to výsledkem jejich individuální volby a nastavení, není důvod proti tomu něco namítat. Existují ženy, které ale „přitakávají patriarchátu“ pro zcela jednoznačný osobní zisk, včetně politického kapitálu. Příklady takových političek najdeme po celém světě, včetně našeho Senátu.

Šárka Homfray vystudovala právo a právní vědu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a genderová studia na Fakultě humanitních studií. V letech 2009–2015 působila jako legislativec na ministerstvu dopravy, dlouhodobě spolupracovala také s ministerstvem práce a sociálních věcí jako expertka pro podporu sociálního dialogu. Od r. 2023 působí jako místopředsedkyně Odborového svazu státních orgánů. Věnuje se zejména pracovnímu a služebnímu právu, zabývá se mimo jiné nerovným zacházením a diskriminací, genderovými aspekty práva a světa práce. Je autorkou knih Proč jsme tak naštvané? (2023) a Pay Gap: kratší konec provazu (2024), která získala cenu Magnesia Litera v kategorii publicistiky.

Co můžeme jako členové/členky společnosti nebo různých komunit (např. církve) dělat pro zlepšení situace?

Nejdůležitějším předpokladem je otevřená mysl a také empatické naslouchání. Pokud druhému člověku něco vadí, neměli bychom to bagatelizovat, ať už s poukazem na humor nebo na tradici. Vnímání toho, co je nepříjemné, se postupně proměňuje, stejně jako schopnost lidí vyjádřit, co jim vadí. Například mladé ženy si nenechají líbit spoustu věcí, které ještě generace jejich matek mlčky snášela. A každá komunita v tomto může být nápomocná, zejména pokud si i dobře zreflektuje svoje vlastní vnitřní nastavení.

Proměňuje se podle vás vnímání objektifikace žen? A jak si v tomto ohledu stojíme v Česku ve srovnání s jinými evropskými zeměmi?

V některých ohledech bychom mohli říci, že jsme „pozadu“, například za severoevropskými zeměmi. Ale i u nás se postupně nálada a úroveň diskuze mění. Bohužel ani nám se nevyhýbají jakési protiproudy, které bychom mohli vidět například u příklonu mladých chlapců a mužů k tzv. manosféře, tedy k prostředí, ve kterém se k ženám opět přistupuje jako k podřadným bytostem.

připravila Adéla Rozbořilová
foto: archiv Friedrich Ebert Stiftung