Žena, kterou neumlčeli

Rodina Mašínových patřila k těm, jejichž jméno mělo být vymazáno z národní paměti a uchováno nanejvýš v archivu státní bezpečnosti. To se díky Bohu nepodařilo. Podařilo se ovšem tohle jméno překrýt mnoha vrstvami dezinformací a klišé tradovaným totalitní ideologií i mnohými současnými pohledy na protikomunistický odboj; důsledkem je automaticky používaný přívlastek „kontroverzní“ nalepovaný na členy této rodiny. Proti tomu je nutné se vymezit, osobní seznámení s těmito osobami a prostudování různých pramenů dovoluje za kontroverzní označit nanejvýš některé interpretace historiků, politiků či veřejnosti.

S paní Mašínovou jsem se poprvé setkal při pohřbu Milana Paumera před 16 lety a od té doby jsem ji pravidelně navštěvoval v jejím olomouckém bytě, naposledy v domově pro seniory, kde strávila své poslední roky. Po dlouhých letech se jí podařilo navázat kontakt s církví, ve které byla jako dítě pokřtěná a pak z mnoha důvodů o tuto vazbu přišla. Její příběh napoví, proč tomu tak bylo.

Narodila se 7. listopadu 1933 v Praze jako nejmladší ze tří dětí Zdeny Mašínové a pplk. Josefa Mašína, někdejšího legionáře a za 2. světové války člena odbojové skupiny Tři králové (Balabán, Mašín, Morávek), popraveného nacisty v červnu 1942. Její dva bratři, Ctirad a Josef, se rovněž zapojili do odbojové činnosti, za kterou byli po válce oceněni medailí za chrabrost. Po nástupu komunistického režimu v aktivním odboji proti totalitnímu režimu pokračovali, než na podzim 1953 s Milanem Paumerem odešli do západního Berlína a vstoupili do americké armády. 

Paní Mašínová se těchto aktivit kvůli nízkému věku i vrozenému onemocnění nohou nemohla zúčastnit, nicméně jako jejich sestra byla roky perzekvována a sledována státní bezpečností. Po válce studovala v Jeseníku na reálném gymnáziu, po nástupu komunistů a nuceném vystěhování rodiny vystudovala Vyšší zdravotnickou školu v Olomouci a pracovala zde jako laborantka na hygienické stanici. V té době již byli její bratři zapojeni do odboje. Na konci listopadu 1953, po odchodu bratrů za hranice, byla zatčena a několik měsíců strávila na samotce ve vězení. Na jaře dalšího roku ji sice propustili na „svobodu“, ale zůstala pod stálým dohledem státní bezpečnosti. Režim se pomstil na jejich mamince, kterou bez důkazů odsoudili na 25 let do vězení, kde zemřela v důsledku těžké nemoci. Nedoložili jí žádný podíl na činnosti jejích synů, nicméně syn Josef tvrdí, že o jejich aktivitách věděla. Zdena žila tehdy s babičkou, velmi nuzně poté, co byly připraveny o veškerý majetek a neustále čelily tlaku státních a policejních orgánů a jejich přisluhovačů. V roce 1973 se provdala za Rudolfa Martina, žili spolu v Konstantinových Lázních. Po roce 1989 se vrátila do Olomouce. Dosáhla rehabilitace své matky i strýce, podařilo se jí získat zpět rodinný statek v Lošanech, odkud pocházel její otec a kde je nyní zřízen Památník tří odbojů. 

Její maminka byla pokřtěná evangelička, věřící se stala v těžkých dobách okupace. Své děti nechala pokřtít v evangelickém sboru v Poděbradech, kam se nuceně přestěhovali v roce 1940. Zdeňka vzpomínala, jak se k nim velice vstřícně chovala rodina bratra faráře Jeschkeho, což bylo v jejich případě coby nepřátel Říše vzácné. Velice se přátelila s jejich dcerou Rut. Tehdy se také seznámili a sblížili s Paumerovými, kteří byli rovněž evangelíky, a s Kubišovými, rodiči Marty Kubišové. 

V roce 1948 byla Zdena konfirmována, od té doby ji provází konfirmační verš z evangelia podle Matouše 24,13: „Ale kdož by setrval až do konce, ten spasen bude.“ 

Nikdy se svých bratrů ani rodičů nezřekla, naopak. Na otázky, jestli někdy vyčítala svým bratrům nebo otci, že svými odbojovými aktivitami ohrozili celou rodinu, razantně odpovídala, že do odboje šli právě kvůli rodině a celé společnosti. Za svobodu se musí bojovat a bez zbraní to nejde, to považovala za samozřejmé. Nad řečmi o hrdinství či domnělých zločinech se usmívala a považovala je za nepochopení skutečné motivace ke službě své zemi. Vždy stála za svými bratry a po celou dobu nesvobody až do konce svého života zůstala autentickou svědkyní několikageneračního boje za svobodu, který přinesl jejich rodině tolik bolesti a ztrát. 

Paní Mašínová byla oceněna z rukou předsedy vlády, Ústavem pro studium totalitních režimů a prezidentem republiky při udílení státních vyznamenání, které nepochopitelně odmítl udělit jejím bratrům. Považuji za oprávněné, kdyby se se k ní přihlásila i církev, ke které patřili její rodiče a sourozenci. A to za neocenitelné svědectví o podobě totality a boje proti ní, které sdílela s mnoha mladými lidmi ve školách, v médiích a také v prostředí olomouckého sboru, jehož členové ji navštěvovali, a dokud to bylo možné, zajišťovali její odvoz na bohoslužby. Takových příkladů toho, že svobodu a demokracii nemáme bez boje, osobního nasazení a obětí, kolem sebe mnoho nemáme. Připomínejme si takové lidi, kteří byli členy naší církve a s nimiž jsme ztratili spojení kvůli tehdy panující nenávistné ideologii, strachu a následně vlivem nízké informovanosti. 

Marek Zikmund, farář
foto: Ben Skála