Zemřela mi třetí babička

Vděčnost. Je velikou nesamozřejmostí, že poznáte a máte rádi své dvě babičky, ale výjimky ze statistik bývají o to krásnější, oč další člověk rozmnoží náš život znalostí, moudrostí a nadhledem.

K mým dvěma rodinným babičkám přibyla ta třetí kolem 17. roku života. 
Jel jsem tehdy se Štěpánkou Soběslavskou na evangelický tábor mladých historiků a nevěděl, koho mám čekat, ta pověst byla úctyhodná: Eva Melmuková kázala v 50. letech, když měla tátu zavřeného v Ruzyni; pár let před tím byla konfirmována s dcerou Milady Horákové, Janou. Uměla se přenést přes všechny strázně světa s odvahou lvice a s pokorou beránka, onoho vítězného následovala konsekventně.

Poznání. Pamatuji si, jak jsem byl na sebe pyšný, když jsem se vrátil z pobytu v Tübingen a nikdy nezapomenu, jak mne vrátila do kolejí pevnějších a světel jasnějších. „Richarde, poznamenala tím jemným náznakem ráčkování, Pánu Bohu právě tak dobře slouží paní, která přinesla květiny na stůl Páně nebo varhaník, faráři nejsou nic extra před Bohem.“ 
Je tolik příběhů, tolik setkání, tolik nádherných chvil, na něž bych mohl a chtěl vzpomenout, ale nějak jsem po tom proplakaném dnešku unavený. Tak mi to promiňte.

„Babičko“ jsem jí nikdy neřekl, netroufl jsem si. 
Ale její úsměv a dobrota mne provázet budou, co chodit po světě smím. 
„A proč bys nemohl být historik a farář zárověň?“ A pro 17 letého kluka bylo jasno. Babička z fotelu a s velkým znakem RČS za zády a sokolující a chodící do rybníka snad už v březnu, mi chybí, a to je to pár hodin, co odešla.

Když vám Pán Bůh požehná, můžete mít i tři babičky…

Richard F. Vlasák, farář v Rumburku a Varnsdorfu
foto: archiv ČB