Zdravím vás apoštolským pozdravem… a co to vlastně znamená

Při bližším pohledu se ukazuje jako významově bohatý a kulturně hluboce zakořeněný jev, na pomezí jazyka, etiky a spirituality. Pozdrav lze totiž chápat jako formu „malé modlitby“ – krátkého, každodenního jazykového aktu, který v sobě nese přání dobra, a minimálně nepřímo i duchovní přesah.

Víc než jen zdvořilost

Pozdravy obvykle nemají primárně sdělovat informaci v úzkém slova smyslu. Je to tzv. mluvní akt, tedy slovo, kterým se něco koná. V tomto případě otevírá vztah, potvrzuje přítomnost druhého a vytváří se prostor pro další komunikaci. Mluvčí se rozhoduje druhého oslovit, vystoupit z anonymity a vstoupit do kontaktu s druhým. To se samozřejmě neděje pouze verbálně. Půvabné jsou například pozdravy řidičů MHD – mávnutím, kývnutím hlavy nebo bliknutím světel vozu. Už v tomto základním gestu je obsaženo cosi víc než pouhá konvence.

Pohled do historie přitom ukazuje, že pozdrav byl významově mnohem bohatší, než jak jej chápeme dnes. Slovníky starší češtiny rozlišují u slovesa „posdraviti“ hned několik významových rovin. Jednak je to ta, která se jako jediná z původních pěti zachovala i v dnešní češtině: přání zdraví či úspěchu (např. dobrý den, zlom vaz!, nazdar). V historické češtině byl ale akt pozdravu významově mnohem těsněji propojen se zdravím, které bylo ve středověku chápáno mnohem šířeji než jen ve fyzické rovině. Být zdravý znamenalo být v pořádku, celistvý, správně uspořádaný; v celkové (tělesné, duševní i duchovní) rovnováze. Etymologické výklady slovo „zdraví“ dokonce propojují s indoevropským „být z dobrého dřeva“. Pozdravit ale také znamenalo „uzdravit někoho“ nebo „navrátit někomu zdraví“ (Bože, rač jej pozdraviti!). Doklady existence této významové roviny máme ještě z 19. století, např. v literatuře A. Jiráska. 

Pozdrav „tam nahoru“

Pozdrav především ve starších dobách sloužil také jako prosba za druhého člověka. Mluvčí přeje adresátovi zdraví, štěstí či pokoj (Bůh dej dobrý den, pomáhej Pán Bůh, pozdrav Pán Bůh či dej Bůh štěstí), avšak činí tak s vědomím, že tyto hodnoty nemá plně ve své moci. Přání je formulováno skrze Boží jméno nebo Boží jednání: zdař Bůh, dej Bůh (ale i novější hovorové tě Bůh). Pozdrav je zde uznáním toho, že lidská moc má své hranice a že život, zdraví i zdar nejsou v plně v rukou člověka. 

V tomto případě je do „rozhovoru“ zahrnut i samotný Bůh. Člověk zdraví druhého, a zároveň symbolicky „staví“ toto setkání před Boha. Ten je totiž tím skutečným garantem a původcem dobra. Pozdrav se v této podobě nápadně přibližuje přímluvné modlitbě.

Ostatně, i v liturgickém či náboženském prostoru mají pozdravy své místo. Mezi ty nejvýznamnější patří apoštolský pozdrav a pozdravení pokoje, případně i úvodní liturgická formule Pán s vámi. Zde všude vystupuje do popředí naopak jejich spirituální význam – pozdravy jsou primárně nositeli náboženské symboliky, ačkoliv i zde je sociální (koinonická) či komunikační rovina v pozadí přítomná. 

Nejen z hlediska jazykovědy, ale také praktické teologie je zajímavé i situační ukotvení pozdravu – používáme různé formy pro různé denní doby, příležitosti i komunikační partnery.

Kromě ustálených a rituálně ukotvených forem můžeme zmínit i pozdravy neformální, např. v evangelické tradici velmi rozšířené podání ruky s farářem při odchodu z kostela či přivítání s ostatními farníky při příchodu na bohoslužbu. Alternativy najdeme i v jiných náboženstvích – ať už v židovském šalom („pokoj“), tak v muslimském as-salamu alejkum (dosl. „mír s vámi“). 

Od vysloveného k nevyslovenému

V průběhu jazykového vývoje (nejen) v češtině dochází k postupnému oslabování výslovně náboženského obsahu pozdravů. Novější a dnes převládající formule typu dobrý den, ahoj či čau jsou sémanticky výrazně chudší. Přesto zcela neztrácejí své původní významové jádro: přání dobra, zdaru či pokoje.

Cenné doklady tohoto staršího stavu poskytují také historické duchovní písně, v nichž se motiv pozdravu a modlitby často prolíná. Formule typu dej Bůh štěstí, vítej nám, hoste přemilý nebo mariánské zdrávas stojí na hranici mezi pozdravem a modlitbou v užším slova smyslu. Ukazují, že pozdrav nebyl vnímán jako vedlejší prvek, ale jako klíčové gesto navázání vztahu – s člověkem i s Bohem.

Paměť evropské kultury

Podobné tendence lze sledovat i v jiných evropských jazycích. V němčině, zejména ve venkovských prostředích (v Rakousku a jižních částech Německa) se dodnes dochoval pozdrav Grüß Gott (dosl. „pozdrav Bůh“), často však funguje i bez toho, aby si mluvčí uvědomovali spirituální významovou rovinu. Podobně je tomu i v případě anglického goodbye, které vzniklo stažením původního tvaru „God be with you“ (dosl. „Bůh buď s tebou“). Oproti tomu v polském szczęść Boże (dosl. „Bůh [ti] žehnej“) zůstává spirituální kontext živý.

Právě polština nám umožňuje nahlédnout vývojovou cestu, kterou čeština z velké části opustila. Výše zmíněný spirituální význam je v dnešních zdravicích formulích přítomen už jen nepřímo. To, co bylo dříve vysloveno – Boží jméno, prosba, chvála – se stává tichým předpokladem nebo etickým postojem, který už jazyk nemusí artikulovat. Pozdrav zůstává aktem otevřenosti a vstřícnosti, i když jeho teologický základ není zjevný.

Malá modlitba každodennosti

Můžeme namítnout, že pozdrav dnes už není nic jiného než významově vyprázdněná zdvořilostní floskule. Je pravda, že zdvořilostní význam dnes převažuje, přesto bych ale nabídla optimističtější pohled. Napadá mě paralela s otázkou „jak se máš?“ – často ji pronášíme bezmyšlenkovitě a nepovažujeme ji za víc než kanonickou součást „small talku“. Když ji ale myslíme vážně, opravdově, projeví se to – v intonaci, hlase i výrazu. Stejně tak i pozdravy můžeme chápat buď jen jako běžnou součást bonmotu, anebo jim dodat váhu a autenticitu. Sama se v mailech ráda loučím slovem „srdečně“ – a pokaždé se snažím vnitřně kontrolovat, že je v souladu s tím, co opravdu cítím. A podobně může být i „pozdrav Pán Bůh“ skromnou přímluvnou modlitbou všednosti.

Asi nemusím dodávat, že pozdrav nemusí být vždy otiskem vlídnosti. Klasikům bude jistě dobře známý příklad z korespondence J. Cimrmana s L. Stroupežnickým, který ve snaze korespondenci ukončit podepsal svůj dopis slovy: „S pozdravem ‚Nepište mi a pokud možno nepište vůbec‘, Ladislav Stroupežnický“.

Autorka je bohemistka.

Adéla Rozbořilová
foto: J. Hofman, Ústřední archiv ČCE