Zdravé hranice sexuality

Otevírání tohoto tabu však zároveň ukázalo, kolik lidí – především žen a dívek – si v životě prošlo problematickým a často traumatickým sexualizovaným chováním. Od forem obtěžování jako je catcalling (hlasitá urážlivá poznámka nebo hvízdnutí, obvykle vyjadřující nevyžádaný sexuální zájem), dostávání nevhodných fotografií, přes osahávání až po znásilnění. Výzkumy opakovaně ukazují, že překračování hranic a predátorské chování jsou ve společnosti natolik normalizovány, že mnoho žen si ani neuvědomuje či nepřipouští, že se staly oběťmi. Naopak řada mužů si nemusí být vědoma nebo si nepřipouští, že svým chováním někomu skutečně ublížila. O to důležitější je rozšiřovat povědomí o těchto tématech, mluvit o hranicích a ukazovat si, kde leží.

Tato debata je i v Česku stále aktuální. V loňském roce byla například schválena redefinice znásilnění, díky které je odsouzeno jakékoliv nekonsenzuální sexuální jednání. Jen o pár měsíců dříve ale Poslanecká sněmovna odmítla ratifikovat tzv. Istanbulskou úmluvu, jejímž cílem je chránit a narovnávat práva žen a posílit prevenci násilí na ženách.

K diskuzi přispěla velkým dílem i organizace Konsent, která otevřela téma obtěžování (nejen) v MHD. Ukázala, že problémem není jen fyzický útok jako osahávání nebo sebeuspokojování na veřejnosti, ale i ale i zdánlivě „nevinné“ projevy – nevyžádané oslovování, vtíravé zírání či pokřikování.

Možná si někdo řekne: proč je problémem zírání nebo pomrkávání? A smím dnes vůbec ženě říct, že jí to sluší, nebo ji pozvat na rande? Právě tady začíná první hranice – zejména vůči cizím lidem. Ženy jsou od malička vedeny k opatrnosti, poslušnosti, ale přesto bez ohledu na oblečení či chování se setkávají s pohledy a doteky, které jim nejsou příjemné a narušují jejich bezpečí. V tu chvíli jsou redukovány z plnohodnotných bytostí s vlastními pocity a potřebami jen na svůj fyzický zjev a objekt cizí touhy. 

To se neděje jen v MHD, ale i v zaměstnání, v barech nebo online prostoru. Internet navíc poskytuje pocit anonymity, a lidé se tak odhodlají k projevům, které by tváří v tvář nikdy neučinili, často i k posílání nevyžádaných intimních fotografií.

Většina žen někdy za svůj život zažila alespoň jeden z těchto incidentů, mnohé opakovaně. Ačkoliv mohou působit „neškodně“, mají reálné dopady: narušují pocit bezpečí, psychické zdraví, sebevnímání i schopnost prožívat intimitu. 

O spolku Někdo Ti uvěří

• Organizace sdružující ty, kteří mají osobní zkušenost se zneužíváním v církevním a náboženském prostředí anebo jim zneužívání není lhostejné. – Zastupuje ty, kteří z různých důvodů o své zkušenosti se zneužitím v církvi zatím mluvit nemohou.
• Pomáhá sdílením, setkáváním a otevřeným rozhovorem obětem zneužívání a jejich blízkým, osobám, které se zneužití dopustily, a společenstvím, ve kterých ke zneužití došlo.
• Věnuje se prevenci zneužívání otevřeným dialogem lidí a skupin, kterých se to týká a celospolečenským vzděláváním v tematice zneužívání a mocenské manipulace zvláště v církevních a náboženských souvislostech.
• Podrobnosti a kontakty naleznete na webu nekdotiuveri.cz.

To ale neznamená, že bychom už nikdy nemohli někoho oslovit nebo pochválit. Klíčová je forma. Je velký rozdíl mezi hrubým pokřikem „Pěkný zadek!“ a zdvořilým „Pardon, chtěl jsem jen říct, že máte pěkné boty.“ V prvním případě si bereme právo hodnotit cizí tělo a
redukujeme člověka na objekt. V tom druhém jde o kompliment, který má potěšit, a zároveň dáváme druhému možnost interakci ukončit. Správný kompliment by měl být laskavý, stručný a bez očekávání, že z něj něco získáme. Důležitý je také kontext – na ulici nebo v MHD je lepší cizí lidi zbytečně neoslovovat a komplimenty směřovat spíše k těm, které známe. V každém prostředí je však zásadní respektovat odmítnutí – ať už vyjádřené slovy, řečí těla nebo prostým mlčením. Jednoduché „ne“ musí vždy stačit.

Tím se dostáváme ke konceptu konsentu (z ang. consent – vzájemný souhlas se sexuálním jednáním). Ten není složitý: jde o vzájemné naslouchání, respekt k hranicím, důstojnosti a pocitu bezpečí. Vzájemně se snažíme přijít na to, s čím druhý v intimní situaci souhlasí a s čím nikoliv. Platí to při náhodném setkání stejně jako v dlouhodobém vztahu nebo manželství. Konsent není formalita ani podepisovaná smlouva, ale je o způsobu komunikace: „Můžu tě políbit?“, „Je ti to příjemné?“, „Můžu pokračovat?“ Stejně tak je v pořádku kdykoliv říct „stop“ – i uprostřed intimní situace. Souhlas je totiž vždy svobodný, konkrétní, odvolatelný a nikdy nesmí být vynucený. Naučit se jej respektovat je základní krok k tomu, aby naše společnost byla bezpečnější a vztahy zdravější.

Existují však i situace, kdy je překročena hranice osobního prostoru a intimity způsoby, které nejsou společensky přijatelné a mohou být i trestné. Platí to i tehdy, když jsou zdánlivě konsenzuální. Typickým příkladem jsou vztahy, kde je jedna osoba v nadřízené či odpovědnostní pozici vůči druhé: farář a jeho farníci, vedoucí tábora a jeho svěřenci apod. V takových případech je vztah nerovný a snadno může vést ke zneužití moci.

Jak ale můžeme sami přispět k lepšímu nastavení hranic? Základem je osvěta a kvalitní sexuální výchova – ta je nejúčinnější prevencí a nemusíme se jí obávat ani v církevním prostředí. Naší církvi se daří vzdělávat své zaměstnance, faráře a některé dobrovolníky. Je však důležité seznámit je nejen s problematikou a etickým kodexem, který jim pomůže vyvarovat se zneužití moci, a zároveň je naučit, jak reagovat, když se jim někdo svěří s tím, že jeho hranice byly překročeny. Se sexuální výchovou můžeme začít už i u dětí, kterým vysvětlíme, že existují části těla, kam jim nikdo nesmí sahat, a že mají vždy právo říci „ne“. S dospívajícími můžeme mluvit i o tom, jaké chování je v pořádku, jaké už ne, a v obou případech kam se obrátit v případě, že jejich hranice někdo naruší.

A jak se tedy vyhnout pochybení? Jak zajistit, abychom my sami nebyli těmi, kdo někomu ublíží? Základem je empatie: vždy se zamysleme, zda jednáme jen ze sobeckých pohnutek a zda respektujeme hranice a potřeby druhého. Naslouchejme slovům i řeči těla a dělejme vše pro to, aby se s námi i ten druhý cítil v bezpečí.

Sára Kocanda (Šimková), spolek Někdo Ti uvěří
foto: pexels.com