Zdena Mašínová slaví 90 let

Její dva bratři, Ctirad a Josef, se rovněž včlenili do odbojové činnosti, za kterou byli po válce oceněni medailí za chrabrost. Po nástupu komunistického režimu v aktivním odboji proti totalitnímu režimu pokračovali, než na podzim 1953 s Milanem Paumerem odešli do západního Berlína a vstoupili do americké armády. 

Zdena Mašínová se těchto aktivit kvůli nízkému věku i vrozenému onemocnění nohou nemohla účastnit, nicméně jako sestra byla roky perzekvována a sledována státní bezpečností. Po válce studovala v Jeseníku na reálném gymnáziu, po nástupu komunistů a nuceném vystěhování rodiny vystudovala Vyšší zdravotnickou školu v Olomouci a pracovala tam jako laborantka na hygienické stanici. V té době již byli její bratři zapojeni do odboje. Na konci listopadu 1953, po odchodu bratrů za hranice, byla zatčena a několik měsíců strávila ve vězení na samotce. Na jaře dalšího roku ji sice propustili, ale zůstala pod stálým dohledem státní bezpečnosti. 

V roce 1956 její maminka, odsouzená na 25 let, zemřela ve vězeňské nemocnici, přestože o činnosti svých synů nevěděla a navíc byla těžce nemocná. Zdena žila tehdy s babičkou, velmi nuzně poté, co byly připraveny o veškerý majetek a neustále čelily tlaku státních a policejních orgánů a jejich přisluhovačů. V roce 1973 se provdala za Rudolfa Martina, žili v Konstantinových Lázních. A po roce 1989 se vrátila do Olomouce. Dosáhla rehabilitace své matky i strýce, podařilo se jí získat zpět rodinný statek v Lošanech, odkud pocházel její otec a kde je nyní zřízen Památník tří odbojů. 

Nikdy se svých bratrů ani rodičů nezřekla, naopak. Na otázky, jestli někdy vyčítala svým bratrům nebo otci, že svými odbojovými aktivitami ohrozili celou rodinu, razantně odpovídala, že do odboje šli právě kvůli rodině a celé společnosti. Za svobodu se musí bojovat, to považovala za samozřejmé. Nad řečmi o domnělých zločinech se usmívala a považovala je za nepochopení skutečné motivace ke službě své zemi. Vždy stála za svými bratry a po celou dobu nesvobody až dodnes zůstala autentickou svědkyní několikageneračního boje za svobodu, který přinesl jejich rodině tolik bolesti a ztrát. 

Paní Mašínová byla oceněna z rukou předsedy vlády, Ústavem pro studium totalitních režimů a nedávno prezidentem republiky při udílení státních vyznamenání 28. října. Považovala bych za nanejvýš oprávněné, kdyby se k ní přihlásila i církev, ke které patřili její rodiče i sourozenci. A to za neocenitelné svědectví o podobě totality a boje proti ní, o níž mluví s mnoha mladými lidmi ve školách, v médiích a také v prostředí olomouckého sboru. Příkladů toho, že svobodu a demokracii bez boje, osobního nasazení a obětí nelze mít, není příliš mnoho. Připomínejme si takové lidi, členy naší církve, s nimiž jsme ztratili spojení kvůli tehdy panující nenávistné ideologii, vyvolanému strachu a vlivem nízké informovanosti. 

Zdena Mašínová ráda vzpomíná na poděbradského faráře Josefa B. Jeschkeho, pozdějšího docenta praktické teologie na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě, který byl už v době války jejich rodině velmi blízký. A nejen on. V prostředí místního evangelického sboru se setkávali s Milanem Paumerem, kamarádem, skautem a pozdějším druhem v odboji. V roce 1948 byla Zdena konfirmována, od té doby ji provází konfirmační verš z evangelia podle Matouše 24,13: „Ale kdož by setrval až do konce, ten spasen bude.“ Myslím, že ten verš dobře vystihuje Zdeninu integritu. 

Marek Zikmund
foto: Ben Skála