Zázraky se dějí

Tentokrát se to jmenovalo „ďáblovy koule“ – asi mě ten název měl varovat. V touze po intenzivnějším efektu jsem se rozhodl odpálit dvě najednou. Zapálím jednu – no a druhá nějak nechtěla chytit. A než chytla, ta první bouchla…

Poučka z kurzu první pomoci: Když teče krev z nosu, většinou nejde o nic vážného, Když teče krev z ucha, většinou je to průšvih. 

Diagnóza pana doktora Navary ze střešovické nemocnice byla jasná – totální destrukce ušního bubínku. Pár týdnů proplachovat kysličníkem, aby se vyplavily zbytky střelného prachu a dalších nečistot a pak vymodelovat nový bubínek z cigaretového papírku. Když to dobře půjde, za pár měsíců by se to nějak mohlo chytit.

Ztratil jsem prostorové slyšení. Neskutečně nepříjemná věc, kdy stojím na kazatelně, z prostoru slyším hlas, poznávám, kdo mluví, ale neslyším, odkud ten hlas jde a točím se na kazatelně jako holub na báni. Tak se členové sboru začali modlit za ucho svého faráře.

Za dva týdny (či kolik to bylo) jdu na kontrolu k panu doktorovi, on mi propláchne ucho kysličníkem, nasadí si jakési kukátko a kouká mi do ucha.

„Co nám to děláte, pane faráři?“
Nerozumím… „Co bych měl dělat?“
„Vy se nám chcete uzdravovat bez doktorů.“
Pořád nerozumím a tvářím se asi dost zmateně.
„Ten bubínek vám dorostl, jděte domů.“
„Jak dorostl?“
„No – holt se to tak někdy stane, doroste sám od sebe.“

Možná stane. Nevím. Studoval jsem něco jiného a v rámci těchto studií jsme ušní bubínky neprobírali. Probírali jsme Boží dílo v tomto světě. Takové ty texty, jakože „Všechno je možné tomu, kdo věří!“ (Mk 9,23) a „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.“ (J 5,17) 
Tak prostě – amen a díky tam nahoru.

Jaroslav Pechar
foto: pexels.com