Zázraky hluboko za zraky

V Bibli čteme o rozmanitých zázracích, a přitom jsme odkázáni na to, jak tyto zprávy dovedeme vykládat. Neodvažujeme se je z Bible vyškrtnout, ale kdyby se nás někdo zeptal, zda se opravdu staly, dostaneme se do rozpaků a řekneme si například: Asi se nestaly, nebo se staly trochu jinak, než jak jsou popsány, ale copak Bible lže? 

To je ale jen jedna z nesnází, které nám příběhy o zázracích chystají. Proto nyní vyjděme z příběhu, v němž Ježíš dominuje nad temnou mocí – jako kdyby se zjevoval podobně jako později po svém vzkříšení – a říká svým žákům: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se.“ (Mt 14,27) Máme tak před sebou obraz, z něhož vyplývá výzva vyvodit z víry odvahu k překonání slabého či chybného mínění o sobě a podniknout jinak nepředstavitelné kroky. Za různých situací zní tato výzva různě, a proto příběh není od toho, aby jej někdo prakticky kopíroval. Zda je fyzicky možné, či nemožné chodit po vodě, o tomu tu nerozhodujeme. Hlavně se ptáme a čteme – a přitom vidíme, že vzkříšení ukázalo v perspektivě evangelisty Marka na svět jako na místo pro zázraky…

Jiná nesnáz spočívá pak v tom, že zprávy o zázracích jsou různého druhu – vždyť rány egyptské působí jako přírodní katastrofy, zatímco Elijášovo nebo Ježíšovo uzdravování působí tak, že se s určitým jedincem něco pěkného děje. Obojí bychom tedy neměli směšovat, a tak se věnujme nyní druhému druhu zázraků. Protože i z českých luhů a hájů víme o léčitelích, nemusíme léčitelství považovat za nesmysl, ačkoli podvodní léčitelé a smyšlená zázračná uzdravení taky existují. Za léčitele můžeme označit toho, kdo dokáže s přírodní skutečností nakládat neobvyklým způsobem, a ne vždy to musí sám označovat jako zázrak. Proto také se rozšířil pojem „alternativní medicína“. Koneckonců i Ježíš vystupoval jako léčitel, nadaný zvláštní mentální silou. Jak víme, chtěl tak lidem pomáhat a také je nechat zakusit, jak blízko je království Boží. Zázračná uzdravení můžeme pak sledovat od biblických časů do současnosti (a také mimo oblast judaismu a křesťanství, ale to ponechme stranou). V Evangeliu podle Jana Ježíš nepřátelům namítá, že činí skutky svého Otce, aby mu věřili (10,37 n.). Tedy zázraky jako znamení, která mají jejich svědky odklonit od vlastního mínění k vůli Boží.

Pokud přitom někdo pokládá určité uzdravení za zázračné, pokud si to vyloženě „nevymyslel“, může to mít svůj důvod. Jednak to je ukotveno v jeho osobní zkušenosti, kterou si může vykládat různě, ale nemůže ji popřít. Dále pak to ale svědčí o tom, že vlastní zdroj uzdravení spojuje s tajemstvím. Po staletí již se ale zázraky považují za domnělé události, které porušují přírodní zákony. Copak lze zákony porušovat? Mohli bychom si sice z křesťanského pohledu říci, že když Bůh stanovil přírodní zákony, proč by je nemohl sám překračovat… To by však potřebovalo zvláštní úvahu, protože jsou na světě různé věci, které se přírodním zákonitostem vymykají, a jak je všechny pojmenovat a vyložit?
Z přírodních zákonitostí se například vymyká svoboda, a tím pádem i myšlení, jež je procesem spíše duchovním než třeba chemickým. Vždyť už na počátku knihy Exodus se líčí dar svobody jako zázrak, a vyprávění se pak nabízí lidským úvahám až dodnes. Prostě svoboda jako Boží myšlenka, která vstoupila do lidské otrocké reality a v ní se začala uskutečňovat. Něco takového si zasloužilo vylíčit v zázračném koloritu. Dodnes pak svoboda dovoluje myšlení, aby se vůbec hýbalo, aby hýbalo i vnější skutečností, a také aby se rozhlíželo po tom, co je známé, i po tom, co je neznámé. A také mimo imperativy přírodních zákonů. 

Přitom si můžeme všímat jedné velké pozoruhodnosti, že totiž nejen lidské osobnosti jsou jedinečné, ale jedinečné jsou i krůpěje, stébla trávy nebo vločky. To, že 1 rovná se 1, platí jen v aritmetice. Ale žádná událost není zcela jako druhá. Je za tím nějaký přírodní zákon? Jak to vlastně příroda dělá, že svými zákony obemyká takovou nezměrnou spoustu jednotlivostí? 

O jedinečnosti všeho uvažuji proto, abych poskytl k zázrakům jednu nápovědu, kterou považuji za důležitou: Za zázraky se odedávna považovaly události nejen jedinečné, ale mimořádně jedinečné. Přitahovaly proto pozornost a rozčeřovaly šeď všedního dne, protože otvíraly pozornost k tajemství, a to až k tajemství posvátnému. 

Pochopitelně, pro milovníky šanonů taková vnímavost není. Ale i když je mnoho lidí, kteří nešťastně umírají, nečekaně se na druhé straně uzdravují nemocní, jimž lékaři neposkytovali žádnou naději. Proto se i stávalo, že bohatí lidé z vděčnosti za své uzdravení nechali postavit kapli. Zbožnost se jim stala cestou k vysvětlení toho, jak z temných hlubin se o slovo hlásí tajemství života, které je v Božích rukou. Pochybuji, že někoho v takových případech příliš trápila myšlenka, že uzdravení nedokáže sladit s přírodními zákony. Zato byli takoví lidé překvapeni, nadšeni a vděčni, že vůbec k uzdravení došlo. Zázrak je nepřivedl k víře, ale víra se stala rastrem, jímž událost (jedinečnou a takovou, na níž jim tak bytostně záleželo), nahlíželi. Slovo zázrak se pak stalo výrazem pro jejich vlastní zkušenost.

Z těchto úvah snad něco málo vyplývá i pro evangelické čtenáře: O zázracích můžeme rozumně uvažovat, aniž bychom se uchylovali ke starým známým schématům a „racionalizovali“ je. Dále pak nikdy nezevšední staré úsloví, že lékař léčí, ale Bůh uzdravuje. Zkusme se také ptát, zda v dobách biblických dějin nevnímali lidé svět jinak než jako všední kolorit svých soukromých zájmů. Konečně stojí za vážnou úvahu potřeba revitalizovat modlitby za nemocné.

Jiří Hoblík
foto: wikipedia.com