Zázrak v Karviné?

K tomu patří i schopnost přijímat do společenství nové tváře, lidi hledající, denominačně nezakotvené. Z dosavadní praxe se však zdá, že misijní aktivity mezi silné stránky Evangelické církve nepatří. Daří se nám zvát do našeho společenství lidi zvenčí? Jak oslovit příchozí? Umíme nabídnout lidem Boží slovo?

Za jednou z možných inspirací jsme se vydali do Moravskoslezského seniorátu. Padesátitisícová Karviná patří mezi nejlidnatější města v Česku, přesto byste tu českobratrský evangelický sbor hledali marně. Karviná je v tomto ohledu vůbec největším okresním městem v republice. Nachází se tu kazatelská stanice, v r. 1995 však kvůli nedostatku lidí v podstatě zanikla. Původně patřila pod – dnes již zrušený – sbor v Orlové, chřadnoucí společenství však již nemělo sílu se o ni starat, a tak byla v roce 2020 převedena pod nedaleký sbor v Českém Těšíně. 

Odvaha dělat věci jinak

Právě v této době se v hlavě jednoho z těšínských evangelíků zrodil projekt Ka-Dvojka. Samu sebe označuje za „formu moderní církve s důrazem na srozumitelnost a otevřenost“. Formálně se vlastně jedná o transformovanou původní kazatelskou stanici, obsahově ale míří výrazně jinam. Od prvopočátku se počítá s jejím misijním zaměřením. Ústřední postavou, kolem které se iniciativa začala rozvíjet, je Otmar Humplík. Tichý, ale houževnatý chlapík s jasnou vizí. Původně byl aktivní v těšínském českobratrském sboru, ke Ka-Dvojce ho přivedla touha dělat v církvi věci jinak, než je běžné. „Jednou za mnou o sborové dovolené přišel a říká: Já mám takovou vizi. Myslím, že bychom přeci jen měli zkusit založit sbor. A my jsme tomu ve sboru požehnali,“ vzpomíná českotěšínský farář Mojmír Blažek.

Po čtvrt století tak kazatelská stanice opět ožívá. „Nebylo to ale jen tak z ničeho nic. První oficiální bohoslužby, které se konaly 15. 9. 2019, završily několik let příprav, modlitebních zápasů, hledání inspirace, promýšlení fungování, oslovování dobrovolníků a mnohého dalšího,“ dodává Otmar Humplík. Významným impulzem prý byla jeho zkušenost v evangelickém sboru v Ústí nad Labe a také rozhovory s Romanem Mazurem, současným členem synodní rady a Humplíkovým dobrým kamarádem. 

Kostel v kulturáku

Pro otevřené bohoslužby Humplík dlouho hledal vhodný prostor. Kostelu se záměrně vyhýbal. Nakonec to pravé místo našel v jednom ze sálů Městského domu kultury Karviná. Na první pohled se nejeví příliš pravděpodobně, že by nevzhledná budova ze 60. let ve stylu budovatelského socialismu stojící uprostřed sídliště měla být dobrou adresou pro misijní projekt. Objasní to teprve pohled dovnitř. Místnosti dominuje rozměrná vitráž s abstraktními motivy, která tvoří celou jednu stěnu. Barevné odlesky světla, které sem přes sklo dopadají, dodávají prostoru jedinečnou atmosféru a vzbuzují dojem téměř sakrálního prostoru. Kulturní dům navíc poskytuje i praktický komfort: sedí se v teple na pohodlných židlích, příchozí mají k dispozici šatnu a také toalety. Interiér je po rekonstrukci a působí moderně. 

Prostory kulturního domu si Ka-Dvojka pronajímá, rezervuje si jednu z místností v konkrétních časech. Díky tomu je provoz velmi úsporný, odpadají také náklady na údržbu budovy a další povinnosti vyplývající ze správy nemovitosti, které musejí řešit standardní sbory. Nevýhodou naopak je, že se vše musí pokaždé připravit a po skončení zase sklidit. Otmar Humplík proto jezdí spolu se synem, zetěm a dalšími dobrovolníky o hodinu dřív, aby měl čas vše nachystat.

Varhany, zpěvník ani talár nečekejte

Nedělní bohoslužby se tu konají jednou za dva týdny, přičemž jednou za měsíc jsou bohoslužby rodinné. Jejich podoba je už na první pohled výrazně jiná než tradiční bohoslužby. Prvním velkým rozdílem je to, že setkání je moderované. Uvaděč vždy přesně vysvětlí, co se bude vzápětí dít. Zcela chybí jakékoliv zpěvníky. Repertoár tvoří zejména chvály doprovázené několikačlennou kapelou. Varhany pochopitelně chybí, takže se hraje hlavně na kytary. Texty písní se místo toho promítají na plátno v čele místnosti. Jedné, co je v místnosti papírové, jsou tzv. bulletiny – drobné brožurky obsahující bohoslužebný pořad, texty písní a doprovodné informace o Ka-Dvojce.

Po technické i dramaturgické stránce vše běží hladce. Před hlavním mikrofonem se střídají různí mluvčí, každý má na starost určitý dílek pomyslné skládačky. Někdo moderuje, někdo čte z Bible, jiný má kázání nebo ohlášky. Výstavní skříň presbyterního principu! V taláru se tu neobjeví nikdo. Neobléká ho ani Otmar Humplík, přestože by jako ordinovaný výpomocný kazatel směl. 

Bohoslužba díky tomu působí velmi civilně. I tradiční evangelík by měl potíž rozeznat, že se nachází v kazatelské stanici Českobratrské církve evangelické. „Pro nově příchozí je asi ta poslední věc ztotožnit se s jednou konkrétní církví. Oni hledají vlídné přijetí, určité pochopení, a teprve až se navážou vztahy a trochu zakoření, tak se můžeme bavit o nějaké další identitě. V podstatě na počátku se vymezujeme jako evangelíci, to je pro ně trochu srozumitelné,“ vysvětluje Humplík. Jeho slova potvrzuje i Roman Mazur. Zároveň však doufá, že si Ka-Dvojka udrží důležitější vnitřní znaky evangelictví. „Uctivý a zároveň nefundamentalistický přístup k Bibli, důraz na svobodu každého člověka při hledání cesty víry, kolektivní vedení, významnou roli společenství, humoru či angažovanosti pro své širší okolí,“ vypočítává. 

Už chvíli před začátkem se sál utěšeně plní. Nakonec se počet přítomných zastaví na jednačtyřiceti. Většinu osazenstva možná trochu překvapivě tvoří lidé středního věku. Je tu i pár starších a zhruba desítka teenagerů, děti v předškolním věku jen dvě – a to je zrovna dnes rodinná bohoslužba. V obecenstvu jen slabounce převažují ženy. Většina účastníků pozorně poslouchá, zpívají ale jen stydlivě – to hlavní tedy musí „odmakat“ kapela. Prakticky celá bohoslužba probíhá vsedě, shromáždění nevstává ani k modlitbě či k biblickému čtení. 

Otevřenost především

Velký důraz se v Ka-Dvojce klade na společenský rozměr. Hned u vstupu do sálu každého pověřený bratr jednotlivě přivítá, po skončení se s lidmi zase loučí. Součástí nedělního setkání je také kavárnička v předsálí, kde mohou příchozí ještě nějaký čas strávit v rozhovoru. Celým dopolednem se nese uvolněná a srdečná atmosféra. Je znát, že lidé jsou tu rádi. Přijít může skutečně každý, a to zcela nezávazně – organizátoři sami nahlas připomínají, že nikoho nepřesvědčují ani nenutí.

Kromě bohoslužeb – „nedělních setkání“ – běží v Ka-Dvojce i pestrá řada dalších aktivit. Děti a dospívající se dvakrát do měsíce setkávají v rámci Awana klubu. Z nepravidelných aktivit jde zejména o společné sederové večeře, modlitební karavan během léta, práci s manželskými a partnerskými páry, ale samozřejmě i výlety, procházky, zahradní party, kurzy pečení, jednorázové sportovní akce ad. 

Jisté úskalí představuje mísení rozličných konfesních vlivů, které je jakýmsi vedlejším produktem nezbytného důrazu na otevřenost společenství. Do Ka-Dvojky totiž přicházejí lidé z různých církevních zázemí. Ať už jde o věřící, kteří byli dříve aktivní v Apoštolské církvi, v Křesťanských sborech nebo třeba u jehovistů. Programová vybočenost z tradičního českobratrského ustrojení s sebou může přinést i kritiku „z vlastních řad“. 

Negativní ohlasy na adresu Ka-Dvojky se samozřejmě tu a tam objeví, Otmar Humplík však nechce zabíhat do podrobností. Jinak se z církve ozývají spíše hlasy přejné. Iniciativu vítá i moravskoslezský senior Vlastimil Stejskal. „Myslím, že je to úžasný projekt a mám z něj radost. Bohoslužebná setkání jsou dle videí na internetu živá, zní tam Boží slovo, je slaveno Boží jméno, cítil bych se tam dobře,“ říká. Příznivě nakloněni jsou projektu i v domovském sboru v Českém Těšíně. Jak ale přiznává tamější farář Mojmír Blažek, činorodí lidé, kteří s bratrem Humplíkem do Karviné přešli, v Těšíně chybí. „Otmarova rodina se Ka-Dvojce věnuje tak naplno, že do mateřského sboru už nedochází,“ vysvětluje. 

K finanční soběstačnosti pomáhají i desátky

Pokud jde o provozní stránku, zatím se daří projekt udržovat stabilní, a to i finančně. S výjimkou drobné „výpomoci“ při rozjezdu běží Ka-Dvojka i po peněžní stránce zcela nezávisle na svém mateřském sboru v Českém Těšíně. Náklady na provoz se daří stlačovat na minimum i díky odhodlání spolupracovníků. Práce všech okolo projektu je na bázi dobrovolnosti, a to včetně kazatelů. 

I přesto však kazatelská stanice nemůže fungovat bez peněz. „Nákladově se pohybujeme v rozmezí 200–350 000 Kč za rok v závislosti na tom, co všechno děláme a koho podporujeme. Kdybychom nedělali nic navíc a „jen“ organizovali bohoslužby, tak utratíme zhruba 120 000 korun,“ vypočítává Humplík. Důležitým zdrojem financí jsou samozřejmě sbírky. „Část lidí má nastavené trvalé příkazy a posílají své „desátky“, to je velmi zásadní. Jiní dávají nahodile různé částky během roku, ale naprostá většina darů už jde přes účet,“ říká. V minulém roce sbor také obdržel podporu z grantového projektu Českobratrské církve evangelické. V programu pro průkopnická místa získali necelých 140 000 Kč, které využili například na nákup techniky, ale i na pokrytí nákladů spojených s provozem. 

Průkopníky chce církev podpořit

Právě podobné misijně orientované projekty, jako je ten karvinský, plánuje církev do budoucna více podporovat. „Od konce roku 2024 podporujeme projekty tohoto typu v rámci grantového programu i personálně a ideově, především na „tréninkových dnech“ pro jejich týmy. Jejich hlavní náplní je sdílení zkušeností s lektory a mentory z Protestantské církve v Nizozemí, kde mají s podobnými projekty dlouhodobou a pestrou zkušenost,“ říká Roman Mazur, který má za synodní radu misii a evangelizaci v gesci.

Kromě Ka-Dvojky se v rámci Českobratrské církve evangelické v nedávné době etablovaly ještě dva výrazné misijní projekty. Už od r. 2021 se v prostorách pražského hudebního klubu Rock Café pravidelně koná „duchovní restaurace“ Nekostel. I druhý významný projekt se rozjíždí v Praze, konkrétně na Zbraslavi, kde ve spolupráci s evangelickým sborem v Radotíně funguje potravinová banka.

Všechny tyto tři projekty církev finančně podpořila, celková částka se blíží půlmilionu korun. „Církev všech míst a všech časů, a speciálně českobratrští evangelíci v roce 2025 potřebují hledat a testovat stále nové formy, jak nabídnout dary víry zatím nezapojeným,“ dodává Mazur. Aktuální informace o tzv. průkopnictví v Českobratrské církvi evangelické naleznete na webu prukopnictvi.e-cirkev.cz. 

Recept na misii?

První ovoce už projekt Ka-Dvojka přináší. Za dobu existence Ka-Dvojky se podle odhadů Otmara Humplíka podařilo do společenství „přitáhnout“ nižší desítky lidí. Povětšinou se jedná o věřící lidi, kteří už mají nějakou církevní zkušenost, nikoliv tedy o nevěřící konvertity. Samotné číslo působí jako nevelké, je však potřeba zdůraznit, kolik mravenčí práce za vybudováním současné komunity stojí. Úspěšnost sborového společenství navíc nelze poměřovat jen kvantitativně. „Snažíme se vybudovat stabilní základnu, snad se nám to pomalu po krůčcích daří, ale spíše jsme takovou průtokovou stanicí, lidé přicházejí a odcházejí,“ říká Humplík. 

Jako každý projekt se i Ka-Dvojka musí potýkat z různými překážkami, které život přináší. Podle slov jejího vedoucího byla tou největší covidová pandemie. Sotva se iniciativa rozběhla, bylo vše jinak. Provoz komunity samozřejmě klade nároky i v rovině personální – třeba právě na Otmara Humplíka. Přestože má kolem sebe šikovný tým a širokou rodinu, stále platí za tahouna projektu. „Mnohokrát jsem přemýšlel, že to vzdám a půjdu od toho. Ale pak se vždycky objeví někdo nebo něco, co mne znovu nakopne, povzbudí nebo potěší, a já si uvědomím, že to má cenu,“ líčí. 

Po šesti letech se Ka-Dvojka jeví jako životaschopný projekt. Do budoucnosti Otmar Humplík přesto pohlíží s pokorou. „Pán Bůh mne před léty do této služby postavil a já ji dělám, jak nejlépe umím,“ uzavírá.

Adéla Rozbořilová