Záleželo mi na tom, aby talár byl vznešený

Barbora Horáková studuje teprve druhý ročník v ateliéru Módní tvorby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, přesto už dokázala svým talentem zaujmout. Ve svém školním projektu se rozhodla neotřele využít zázemí farářské rodiny. Vytyčila si totiž za cíl zpracovat návrh farářského taláru pro 21. století. Výsledkem je pánská i dámská verze roucha. Barbořin projekt zaujal nejen na akademické půdě, ale i mezi odbornou veřejností. Nedávno se dostal do hledáčku organizace Czech Design, která dává prostor zajímavým počinům v oblasti českého užitého umění. Barbořiným nápadem se zabývala také synodní rada ČCE. Hovoří se o možnosti, že se nový návrh v budoucnu stane alternativou k současnému farářskému taláru ČCE.

Kde se vzal nápad navrhnout farářský talár?

Pro semestrální práci, která se v našem případě následně stává i klauzurní, v minulém letním semestru jsme měli zadané téma „minority“. Naše hostující vedoucí Lenka Kohoutová chtěla, abychom se zaměřili na nějakou minoritu a pracovali s ní jako s klientem. Život v církvi je dominantní část toho, co mě formuje, a je to zároveň asi nejvýraznější minorita, jejíž jsem součástí. Oba moji rodiče jsou faráři, a tak jsem se rozhodla zaměřit se na ně.

Takže jsi hledala téma, které by vycházelo i z tebe samotné?

Přesně tak. Hledala jsem téma, ke kterému budu mít blízko, protože pak má člověk třeba i mnohem větší motivaci se do toho pustit. Zároveň o tom už na začátku něco ví a spíš se nedopustí chyby. Já jsem si potom vytvořila koncept minority v minoritě – naše církev v rámci těch protestantských (protestanté v křesťanství, faráři ve sborech).

Jaká byla tvoje vize? 

Zdá se mi, že současný talár je trochu zastaralý. Pohybuje se na hranici roucha a kostýmu. Když vypadá špatně, je to spíš kostým a působí komicky. Zamýšlela jsem se nad tím, jak by šlo talár zdokonalit, aby na něm nebylo tolik problematických prvků – třeba trochu jinak pracovat se siluetou a podobně. Přála jsem si vytvořit vznešený oděv, ve kterém se faráři budou cítit dobře a zároveň se na ně bude dobře koukat. 

Není talár jako takový vlastně přežitek?

V rámci projektu jsem dělala dotazník, kde jsem se mladých lidí z církevních kruhů ptala, co liturgický oděv znamená pro ně. Ukázalo se, že spousta lidí je oceňuje jako prvek, který jim indikuje nějakou liturgickou událost. Zároveň je to pro ně i trochu historická sonda.

Konzultovala jsi svoji koncepci s teology a dalšími odborníky? Zohlednila jsi ve svém řešení nějak liturgický význam?

Hodně jsme o tom debatovali s tátou [farář Martin Horák z FS Brno II,], spojila jsem se i s několika dalšími lidmi, třeba s paní Batlovou [Noemi Batlová, pastorační pracovnice ve FS Olomouc], která taláry sama spoustu let šila. Ta přesně znala parametry a věděla, co jak má být. Řekla mi i hodně detailů a zajímavostí. Za dalšími odborníky jsem nešla. Udělala jsem si rešerši, abych měla na čem stabilně stát, ale nevyhledávala jsem komplikace.

Konzultovala jsi v průběhu výroby s faráři, jak se jim talár nosí a co je třeba ještě vylepšit?

Ano. I to, co vzniklo, jsou pořád jen makety a bude třeba ještě několik dalších úprav. Mám celou řadu podnětů, které bych chtěla vzít v úvahu. Zároveň se mi zdá, že každý talár je trošku jiný podle toho, jaký farář jej nosí a jaké má potřeby. Proto bych si přála, aby byl prostor i pro nějaké individuální úpravy. 

Původní střih talárů vznikal v době, kdy směli být ordinováni pouze muži. Už 70 let máme ale i farářky. Ty to zohledňuješ dámským střihem taláru, který jsi vytvořila. Co tě k tomu vedlo? 

Díky tomu, že moje máma [Gabriela Horáková, vojenská kaplanka] je farářka a většina duchovních, se kterými jsem si blízká, jsou ženy, uvědomuju si, že i pro ně je důležité, jak vypadají. Koneckonců jako pro všechny. Myslím, že střih taláru ženskému tělu často nesedne. Talár má tělo do určité míry neutralizovat, zahalit je. Paradoxně ale kombinace s typem těla, který střihu dobře nepadne, naopak ty „nežádoucí“ části těla zvýrazní. Ve výsledku pak takový člověk vypadá nedobře a zároveň nedůstojně. Připadá mi, že farářky to mají v naší církvi pořád ještě těžší, a tak jsem tímhle způsobem chtěla trochu dopomoct tomu, aby se cítily líp. Přiznám se, že pro mě bylo zábavnější vytvářet právě dámský talár. Pracovala jsem s ženskou postavou a s tím, co v takovém rouchu potřebuje. Zaměřila jsem se na to, jak zvýraznit ty hezké části těla elegantním způsobem, takže střih dává důraz na ramena, je upnutý kolem krku, hezky tvaruje záda a lopatky. Silueta je pořád rouchovitá, ale má to šmrnc.

Bude tvůj střih slušet každému typu postavy?

Myslím, že bude. Já si k tomu trochu dopomáhám tím, že oba střihy mají vycpaná ramena, takže postavu opticky narovnávají. Namísto toho, abych se věnovala obtahování partií, které můžou být problematické, jsem se zaměřila na zvýraznění těch částí těla, které jsou na každé postavě hezké. Od hrudníku dolů je talár volnější, takže zahaluje vše, co by jeho nositel případně chtěl schovat.

Vnímání taláru se napříč církevním prostředím liší. Pro některé je to oděv, který odlišuje předsedajícího (má liturgický význam), pro jiné „stavovská záležitost“, která vyjadřuje příslušnost k farářské profesi. Jaký význam a symboliku má talár pro tebe?

Tím, že jsem z farářské rodiny, mám myslím spoustu prvků z církevního nebo liturgického prostředí zevšednělých. Proto pro mě má mnohem menší význam i talár. Vnímám ho prostě jako uniformu svých rodičů, trošku jako „montérky na kazatelnu“.

V rozhovoru pro Czech Design uvádíš, že esteticky ses inspirovala třeba filmy Matrix či Hvězdné války. Proč jsi čerpala zrovna zde?

Já jsem na tom vyrostla. Protagonisté těch filmů jsou pro mě popkulturní ikony. Róby princezny Padmé z Hvězdných válek mě vždycky fascinovaly. Už jako dítě jsem vnímala, že z ní vyzařuje síla, ale i jemnost. V Matrixu je to podobně – Neo je taky obrněná křehká duše. Tu kombinaci jsem chtěla nějak vnést i do návrhu.

Nevytváří taková estetika význam, že je farář „(akční) hrdina“? Nestaví ho takové pojetí na piedestal, což je přístup, který naší církvi není vlastní?

Nejde mi o to vyzdvihovat faráře nad lidi, ale tu jejich roli chápu jako něco fascinujícího. Chtěla jsem je docenit a dát jim tuhle neviditelnou – i když vlastně viditelnou – zbraň v podobě jejich dobrého pocitu. Navíc zrovna naši pro mě občas trochu hrdinové takovýho filmu mýho života jsou.

Využila jsi i jiných inspiračních zdrojů než z oblasti pop-kultury?

Od paní Batlové jsem si odvezla její staré taláry, které mi posloužily jako východisko pro střihy. Taky jsem se inspirovala kolekcí od Balenciagy, která v r. 2020 vydala zimní kolekci, plnou střihů, které jsou původně v podstatě taláry. Taky jsem čerpala inspiraci u oděvů různých řeholních řádů a římskokatolických kněží.

Jak ses na přípravu střihu talárů připravovala? Zajímala ses třeba o to, jakým způsobem se dnes liturgické oděvy tvoří, třeba v zahraničí či v jiných církvích?

Nějaké taláry jiných církví jsem si prohlížela, ale vlastně spíš okrajově. Na celou práci jsem měla jeden semestr, takže na rešerši byl jen asi měsíc času, pak už se muselo začít něco dít. Já jsem si vytyčila, že chci dělat talár pro naši církev, takže jsem se potom spíš zabývala tím, jak se taláry dělaly a proměňovaly u nás. Dřív bylo třeba běžné, že měli faráři jeden zimní, kabátový talár, a jeden odlehčený. 

Zamýšlela ses nad případnou variabilitou oděvu, aby bylo možné např. reflektovat liturgické období nebo příležitost? Proč ses nakonec rozhodla pro tradiční černou?

Bylo mi řečeno, že bez černé to nepůjde. Existuje usnesení synodu, které předepisuje, jak má talár vypadat. Jsou tam asi tři hlavní parametry, které má splňovat: být volný, zřasený a černý. Nad tou barevností jsem přemýšlela, ale potom se to celé zjednodušilo do toho výsledného vzhledu. Čas na práci jsem si rozvrhla tak, abych stihla do detailů to, co šlo, a všechno, co by byl risk, jsem raději odsunula stranou.

Jak dlouho příprava návrhu trvala? A jak dlouho trvala výroba „prototypu“?

Výroba byla velmi rychlá! Náš ateliér spolupracuje s jednou švadlenou, a ta má zlaté ruce. Myslím, že to celé zvládla asi za dva dny. Pravděpodobně vůbec nespala, protože to bylo hodně na knop (usmívá se). Proces navrhování trval tři až čtyři měsíce. Byla to práce na plný úvazek, sedm dní v týdnu.

Co bylo v průběhu tvorby nejtěžší?

Dlouho jsem bojovala s tím, jestli dělám něco, co někdo vůbec potřebuje. To byla otázka, kterou jsem si pokládala opakovaně. Vždycky jsem se uklidňovala tím, že se jen snažím otevřít diskusi, ne narativ sama změnit. Jen se skrze svůj návrh ptám: Je to, co máme, to nejlepší, co může být, nebo se dá něco dělat líp? I kdybychom udělali na stávajícím taláru jen dvě drobné změny, je to posun. Taky jsem bojovala s tím, jak talár udělat moderně, ale přitom tradičně. To území, na kterém jsem se mohla pohybovat, bylo hodně malé. Zároveň jsem si mohla dovolit vlastně cokoliv. Byl to takový podivný paradox a dilema.

Jaké jsou největší inovace tvého návrhu oproti původnímu taláru?

Vyměnila jsem řasení za sklady. Výsledkem je, že střih jinak sochá tělo. Původní střih je takový, že se do něj vejde každý, vždycky a se vším. Ten můj bere tělo víc v potaz a musí se opravdu šít na míru. O to líp v něm ale člověk vypadá. Taky jsem vyměnila původní límec za stojáček. Ale největší inovace je asi rozdělení na dámský a pánský střih.

Jaký materiál jsi pro svůj návrh použila a proč?

Vybrala jsem si stoprocentní vlnu, i když mým snem je kombinace vlny a hedvábí. Nesehnala jsem bohužel dodavatele. Finální volba tedy padla na tence tkanou vlnu bez jakýchkoliv příměsí. Je příjemná na dotek a dostatečně tenká pro všechny sklady a vrstvení ve střihu. Zároveň hřeje, je kvalitní a splývavá.

Některým lidem se nelíbila stylizace modelů na promo fotkách tvých talárů. Působí dojmem, jako by chtěli v taláru vypadat „cool“, jeden navíc kouří. Není to vzhledem k liturgické funkci taláru nedůstojné?

Vtip je v tom, že to vůbec nebyl záměr. To focení trvalo úmorně dlouho a můj kamarád si chtěl prostě dát pauzu na cigaretu. Ta fotka mi paradoxně přijde nejikoničtější ze všech. Hlavně proto, že se to reálně děje. Když člověk přijede na nějaké setkání, za kostelem potká faráře, co si zapálí. Proto myslím, že to nedůstojné není. To focení probíhalo v době, kdy ještě nebylo vůbec jisté, jestli s tím talárem půjde něco dělat. Uvědomovala jsem si, že dokud můj střih nemá nálepku oficiálního liturgického roucha, je to pořád jen design oděvů. Proto mi celá diskuse, která se kolem té fotky strhla, připadala spíš zábavná, nebrala jsem si to jakkoli osobně. Ale při druhém focení jsme taláry fotili přímo na farářích, abychom lépe zprostředkovali vizi roucha v určeném prostředí.

Máš od duchovních nějaké ohlasy? Vítají tvůj návrh, anebo jsou spíš skeptičtí?

Je to směsice. Myslím, že farářky v mém okolí jsou více méně všechny pro. Po tom, co vyšel můj rozhovor v Czech Designu, přicházejí další ohlasy a většina z nich je pozitivní. Dobrý ohlas ale neznamená, že si to ten člověk pořídí. Vím samozřejmě i o skeptických hlasech. Ráda si vyslechnu všechny podněty i protiargumenty, takže je dobře, že zaznívají.

Jaké výhrady od farářů přicházejí?

Většina z negativních ohlasů nebyla přímá konfrontace, spíš ke mně občas něco dopluje. Vím, že se objevil problém s tím, že je to upnutější střih. Jenže střih, který je obtáhlejší na správných místech, je lepší než pytlovitost. Pro některé lidi je nový střih moc vzdálený od toho klasického. Nikdo mi ale přímo neřekl, že by ten střih byl ošklivý. Jsou to spíš věci technického rázu, třeba moc knoflíků nebo příliš vysoký límeček. To všechno mám v plánu ještě upravovat.

Plánuješ, že by tvůj návrh našel komerční využití, tj. že by se začal vyrábět?

Ano. Moc bych si přála, aby se to podařilo. To by pro mě byla velká pocta. Byla bych ráda, kdyby to nějak zůstalo v mých rukou, protože je to takové moje dítě. Chci mít pod kontrolou, jak to bude vypadat.

Svůj návrh jsi v dubnu představila i synodní radě. Jak na něj reagovala?

To byla velmi milá zkušenost! Vlastně mi připadalo, že jsem ani nemusela nic vyjednávat nebo obhajovat, byli zkrátka pro. Ten design lze považovat za oficiálně schválený. Teď jde o to vyřešit funkčním způsobem produkční systém, přispívání apod. 

Připouštíš možnost, že by se tvůj střih taláru ještě za provozu nějak vyvíjel?

Stoprocentně. Myslím, že zhruba prvních pět kusů budou takové první vlaštovky, které budeme na základě zpětné vazby ještě ladit. Vůbec bych si netroufla říct, že je to hotový střih. Myslím, že je to na dlouho, ale o to mám větší chuť se do toho pustit, protože i já sama se při tom hodně naučím.

Není vlastně na místě otevřít v církvi širší debatu o funkci a symbolice taláru třeba i proto, že máme tendenci sklouzávat k právě k symbolice identity či církevní příslušnosti, a s těmi liturgickými významy neumíme tolik pracovat?

Určitě. Zajímalo by mě, jaké možnosti by byly ve hře. Změnit talár je jednoduché v tom, že je to viditelná, hmatatelná věc. Jakákoliv jiná změna v církvi bude mnohem složitější. Zároveň si myslím, že proces změny často funguje jako řetězová reakce. Byla bych hodně vděčná, kdybychom začali otevírat i další věci a ptát se, co můžeme v církvi dělat jinak, aby nám to lépe sedělo. Důležité přitom je každou změnu, i ten talár, do hloubky promýšlet, abychom věděli, proč ji děláme, a byli si jistí, že je to změna k lepšímu.

zpracovala Adéla Rozbořilová
foto: archiv respondentky