Zakořenit, růst a nést plody

Ježíš tu neříká, že on je „plod“ vinné révy, nezazní tu něco jako „já jsem velký, krásný střapec hroznového vína, ze kterého můžete všichni být živi.“ U Jana podstatou toho obrazu je, že vinný kmen nese ratolesti a ty ratolesti nesou ovoce. Je to obraz společenství, které Ježíš vytváří. Obraz rodiny Božího lidu. Co je tu důležité, je to zůstávat spolu – při kmeni. Tak vzniká, díky Ježíšovi, Boží „rodokmen“, kde tím nejpodstatnějším jsou vztahy: „Já jsem vinný kmen, můj Otec je vinař, vy jste ratolesti…“ O dětech, o pokračovatelích rodu, se přece používá pěkný poetický výraz „ratolesti“.

Rodová příslušnost a touha dohledat kořeny své rodiny co možná nejhlouběji fascinuje mnoho našich současníků. V genealogii je obvyklé, že se rodokmen znázorňuje jako strom. Rod jako strom vyrůstá z kmene – od prvního zakladatele, nositele toho jména, a větví se dalšími „ratolestmi“ ve „strom života“.

Z Ježíšova výroku „já jsem vinný kmen“ mi vyplývá, že pro křesťany je to Kristus, ten „zakladatel rodu“, ten kmen, z něhož my se dál větvíme – my jsme tu po něm, od něho „kristovci“, rodokmen starý už přes 2000 let! On – vinný kmen – a my ratolesti.

Ke kmeni ovšem patří nejen ratolesti, listí a plody, ale také kořeny; bez nich by kmen nebyl celý. Někdy má strom své kořeny rozloženy jen povrchně, jakoby do vějíře. Bývá to tak, když semeno, ze kterého kdysi vyrostl, padlo na skalnaté podloží a strom nemohl zapustit kořeny do hloubky. Taková poloha kořenů má tři nevýhody: Strom žije jen z toho povrchního a to bývá často chudé. V případě, že není dostatek vláhy, rychleji usychá. A je zde také nebezpečí, že při silné bouři a větru se snadno takové kořeny vyvrátí. Tato tři nebezpečí nehrozí stromům, které mají kořeny hluboko. Svoje živiny sají z bohatších ložisek, za dlouhého sucha mají vláhu a odolávají lépe náporům větru.

Ke stromu můžeme přirovnat také svůj osobní život a svou víru. Povrchnost pak je nebezpečná v každém směru. Hluboká zakotvenost v Kristu dělá křesťanskou víru živou a plodnou.

V závěru severské ságy Trygve Gulbranssena, nazvané Není jiné cesty, se starý Dag, mocný hospodář z Medvědího dolu, ohlíží za smyslem své životní pouti. Na smrtelné posteli vyznává své snaše, že příslušnost a povinnost vůči rodu není nejvyšší priorita života. A že to není ani shromažďování peněz a moc nad lidmi. Že to, co život drží a naplňuje a přesahuje, přichází do života s Kristem: „Musíme se spokojit s tím, že jsme jen lidé, a na poslední dlouhé cestě spoléhat na Pána Boha, protože sami nezmůžeme nic… Kdybych byl farář, kázal bych každý svátek o tom, že člověk má mít vřelé srdce a dobrou vůli a že si máme navzájem pomáhat, protože to je skutečné sbližování naší vůle s Bohem, je to ku prospěchu nám i našim bližním… Protože, Adelheido, jsme slabí, i kdybychom si připadali sebesilnější. Potřebujeme v životě každou podporu, která se nám nabízí – v kostele, v rodině, od věrných přátel… Není jiné cesty, než – Kristus… Cesta ke smyslu života vede skrze jeho prosté přikázání…“

Proto Ježíš, vinný kmen, opakovaně zve: „Zůstaňte ve mně a já ve vás.“On je ten zdroj, kořen života, z něhož my můžeme k dobrému životu čerpat sílu. Když on v nás přebývá svým „dechem“, pak oživuje, naplňuje, proměňuje, obnovuje. Působí v nás, je nám blízko, nejsme sami na to, na co máme v životě stačit: totiž aby Boží dílo šlo mezi lidi prostřednictvím i našich úst, našich rukou, našich pohledů, úsměvů, prostřednictvím naší životní radosti, našeho úsilí a zápasu o pravdu, o dobré vztahy… To je „dobré ovoce,“ které v nás, díky Kristu, může růst a které máme nést dál.

Anna Lavická

foto: Ondřej Stehlík