Za nejlepší formu vyjádření postoje považuju konkrétní čin

Kdy má církev promluvit k veřejnému dění – a kdy je na místě zdrženlivost? Jak se rodí stanoviska církve ve společenství, které je názorově pestré, a myslí církev i na ty, kteří se v nich nepoznají? V rozhovoru se synodním kurátorem Jiřím Schneiderem jsme pootevřeli téma veřejné komunikace Evangelické církve – její hranice, vnitřní napětí i otázku, zda může být hlas církve v dnešní společnosti relevantní. 

Evangelická církev je společenství velmi různých hlasů, zkušeností i názorů. Jak se v takové rozmanitosti vůbec pracuje s něčím jako je (společný) „hlas církve“? Je vůbec možné mluvit za celou církev? 

Rozmanitost a pestrost je definičním znakem církve už od jejího vzniku. Jako evangelíci jsme na různost názorů hrdí, a pokud v církvi probíhá skutečný dialog, a nikoli jen výměna názorů, tak je to ohromné obohacení na cestě hledání pravdy a následování Pravdy, která nás předchází. Právě v téhle rozmanitosti je však důležité shodnout se na podstatných věcech a v ostatních si ponechat svobodu. To ostatně věděli už naši předchůdci v 15. století, jen my se dnes někdy dohadujeme, co je podstatné, co služebné a co případné. 

Jakými hlasy vlastně církev mluví – jak navenek, tak v rámci vlastního společenství? 

Každý křesťan je povolán hlásat evangelium a ve veřejném prostoru, kam má v době internetu a sociálních sítí přístup každý, si tohle všeobecné kněžství někteří docela užívají. Svědkem o církvi je každý. Na fórech, tržištích a bulvárech dnešního světa je více slyšet hlas toho, kdo zaujme. A to má svá úskalí. Křesťané a sbory mluví různými způsoby: nejen slovy, ať to jsou kázání v kostele či to, jak spolu hovoříme u kávy po bohoslužbách nebo na letním táboře. Ale také způsobem, jak se chováme k sobě navzájem, k příchozím, k prostředí kolem nás, k přírodě. Není jedno, jak to vypadá v našich kostelích, farách a jejich okolí, jaké máme internetové stránky a statusy na sociálních sítích. 

Jako synodní rada zdůrazňujeme osobní odpovědnost a pravidla vzájemné komunikace. 

Jedním z nástrojů komunikace stanovisek církve je prohlášení synodní rady (SR). Existuje pro to, k čemu SR podá oficiální stanovisko, nějaký klíč? Podle čeho posuzujete, zda jej vydáte? Mají na vaše rozhodnutí nějaký vliv i hlasy vyzývající vedení církve k tomu, aby se k určitému tématu vyjádřilo? 

Jsme šestice různých lidí, myslím, že tak zrcadlíme rozmanitost naší církve. Žádný klíč pro oficiální stanoviska nemáme, prostě reagujeme na podněty a zvažujeme, zda k nim máme co říci a zda by náš veřejný hlas v dané věci neměl chybět. 

Jak se do vaší komunikace propisuje náboženský rozměr a jak se v ní potkává osobní víra s institucionální odpovědností? 

Za sebe mohu odpovědět, že prosím o moudrost a odvahu. 

Jakou funkci mají vyjádření SR (církve) ve veřejném prostoru – a proč jsou podle tebe důležitá právě dnes, kdy se nabízí otázka, zda společnost hlas naší církve vůbec bere vážně? 

Jsme také spíše zdrženliví. Hlas toho, kdo se vyjadřuje ke všemu, se nebere moc vážně. 

Veřejná prohlášení mají význam tam, kde přinášejí perspektivu, která ve veřejném prostoru chybí. A jsou brána vážně, jsou-li podložena věrohodností. Záleží nám na dobré pověsti církve, schopnosti kritické sebereflexe, ochoty přiznat si vlastní selhání. Osobně dávám přednost debatě tváří v tvář a vyhýbám se slovním soubojům na sociálních sítích. 

Jak vypadá rozhodování SR o veřejném vyjádření v praxi? 

Rozhodujeme konsensuálně – vlastně o všech věcech, nejen o veřejných prohlášeních. 

Je pochopitelné, že s žádným postojem SR nebudou souznít všichni. Jak pracujete s tím, že se některé názorové skupiny budou cítit nevyslyšeny? 

Shodneme-li se na potřebě jasného postoje, snažíme se jej vyjádřit s respektem a láskou a jsme připraveni je obhajovat před synodem. Zásadní prohlášení pak předkládáme nebo ponecháváme přímo jednání synodu. Mimochodem jednání našich synodů svědčí o tom, že je možné spolu nesouhlasit, a přitom zachovat úctu k důstojnosti toho druhého. Za to jsem vděčný. 

Existují témata, ke kterým by se církev principiálně nikdy vyjadřovat neměla? Kde bys nakreslil pomyslnou hranici? 

Takovou principiální hranici osobně nemám, ale jsem pro velkou zdrženlivost. 

Jak se stavíš k tomu, když jsou představitelé církve (např. faráři) veřejně občansky aktivní, např. se angažují v lidskoprávních iniciativách nebo otevřeně prezentují svoji hodnotovou, příp. i politickou orientaci? Kdy je to v mezích jejich občanského projevu a kdy to může být z tvého pohledu problém? 

Je to zcela v duchu respektu k osobní odpovědnosti a svobodě svědomí každého z nás. Není to pro mě problém za dvou předpokladů. Zaprvé by z toho neměla čišet morální nadřazenost, či dokonce pohrdání důstojností druhých lidí. Zadruhé musí být zřejmé, že je to osobní postoj, a nikoli celého sboru či církve. 

Kdybys měl říct, na které vyjádření postoje SR jsi hrdý, které by to bylo a proč? 

Vlastně pokládám za nejlepší formu vyjádření postoje nikoli prohlášení, ale konkrétní, třeba symbolický čin. Když kdosi postříkal dveře několika institucí nenávistnými nápisy, šli jsme jako synodní rada vchod do jedné z nich – ústředí Diakonie – společně očistit. Ne vždy to jde tak udělat. Všechna prohlášení synodu z posledních let jsou dobrá a důležitá, stojím za nimi. Na internetu jsou dostupná, ale ne vždy v církvi známá. Zvu čtenáře ČB, ať se na ně podívají: e-cirkev.cz/co-delame/prohlaseni-synodni-rady. 

připravila Adéla Rozbořilová
foto: archiv ÚCK