Za naši školu dám ruku do ohně

Proč je o školy takový zájem napoví rozhovor s Danou Šalamunovou, maminkou čtrnáctileté Evičky, která školu V Zápolí navštěvuje už několikátým rokem.

Kdyby škola V Zápolí neexistovala, jak by vypadal váš den?

Do běžné školy bych dceru poslat asi nemohla. Pochybuji, že by to tam zvládala, a to i s pomocí asistentky. Dopoledne bychom se tedy učily, protože základní vzdělání je povinné pro všechny. Po obědě bychom se věnovali nějakým volnočasovým aktivitám. Tím chci říct, že by pro mě vůbec nepřipadalo v úvahu chodit do práce. Dnes bych už asi mohla pracovat z domova na částečný úvazek, ale tak do šesti, sedmi let věku Evičky by jakákoliv výdělečná činnost nebyla možná. 

Jak byste handicap vaší dcery popsala?

Eva má středně těžkou mentální retardaci a autismus. Také expresivní vadu řeči. I teď, ve 14 letech, sotva dá dohromady větu. Hůř vyslovuje a je jí těžko rozumět. Celkově se ale jedná o méně závažnou formu postižení. A jak stárne, je to naštěstí čím dál lepší. Dnes už můžu jít například sama na nákup a nechat ji doma chvíli samotnou, což dříve nešlo. Hlavně mezi čtvrtým a šestým rokem mívala Evička velké záchvaty vzteku, často i několikrát denně.

Z čeho pramenily?

Byly navázány na určitou situaci. Například nesnášela pračku, mikrovlnku, rychlovarnou konvici. Když viděla tyto přístroje v chodu, začala křičet, dupat, byla vzteklá. Nesnášela také jízdu dopravními prostředky – až na auto. Když jsem s ní jela autobusem, permanentně křičela. Trvalo to nějakou dobu, než si zvykla. Podobně to bylo s vlakem, tramvají. Dneska už se tam nebojí. Stále však nemám jistotu, co přijde, zvlášť když jde pro Evičku o novou zkušenost. Jdete na výlet, chcete dělat normální věci, ale nemůžete si být jist, jak dítě zareaguje. Třeba když jsme chtěli jet lanovkou. Ostatním dospělým jsem narovinu řekla, že jízdu Evička možná nezvládne a budeme se muset od ostatních odpojit. Naštěstí lanovku zvládla. 

Rekonstrukce diakonické speciální školy V Zápolí už probíhá. Skončit má v prosinci 2022. Hlavním cílem je zvýšit dostupnost vzdělávání pro žáky se středně těžkým až těžkým mentálním postižením a s autismem.

Čím to je, že ji ty záchvaty vzteku opustily?

Největší podíl na tom má asi růst, vývoj mozku. Pak hrál roli zvyk. Ukazovala jsem jí, že toho, co jí lekalo, se bát nemusí. Neříkala jsem, že když se bojí, pračku vypnu. Naopak: Musí se to vyprat, nic ti to neudělá a ty můžeš jít zatím jinam, nemusíš u té pračky být, když se ti nelíbí. Snažila jsem se, aby výchova Evičky nebyla nefér vůči staršímu synovi. Jak bych postupovala u něj, tak jsem postupovala i u Evy. Samozřejmě s vědomím, že má svoje limity a že ledasco bude trvat déle. Pomohla samozřejmě i škola V Zápolí, tam s Evičkou dělají velké pokroky.

Jak jste školu V Zápolí našla?

Náhodou. Protože je dcerka fyzicky úplně v pořádku, dlouho jsme o jejím handicapu nevěděli. Viděli jsme, že je ve svém světě, nemluví, ale i naše obvodní lékařka věřila, že se to růstem spraví a dala mi potvrzení, že Evička může nastoupit do normální školky. Teprve tam se problémy projevily naplno. Evička nebyla schopna společného programu. Děti třeba zpívaly a ona odkráčela splachovat záchod. Paní učitelky mi potom řekly, že to nepůjde, takže poslední rok ve školce jsem věnovala shánění jiné školky. V jedné mi dali příslib, půl roku mě v tom nechali a pak si to paní ředitelka rozmyslela. Znovu jsem obvolávala. Leckde mi řekli, že Evička k nim patří, ale že už mají po přijímacím řízení. Paní ředitelce Pekařové z Diakonie jsem se dovolala náhodou. Vyprávěla mi, jak to u nich chodí, pozvala nás s Evičkou na návštěvu a nakonec mi řekla, že můžeme nastoupit v podstatě rovnou. Byla jsem ve velice příjemném šoku. A to mi ani nedošlo, že na školku v Diakonii navazuje speciální škola, takže Eva bude moci plynule pokračovat, což je úžasné. 

Mezi nestátními zřizovateli provozuje Diakonie nejvíce speciálních škol. Ty si zakládají na tom, že žáky neodmítají, přijímají i děti s těžkým postižením nebo s komplikovanými poruchami chování. Školy také jdou za rodinami – pobočky zakládají v místech, kde je rodiny nejvíce potřebují. V tomto smyslu patří školy Diakonie ve speciálním školství k jedničce.

V čem Evičce škola pomohla?

Jednak ve stravování. Doma pila jenom z lahvičky, vztekala se, když jsem ji učila správně držet lžíci. Ve škole se to naučila velmi rychle a začala pít normálně ze skleničky. Zlepšila se taky v mluvení. A když jí druzí nerozumějí, umí si poradit. Teď třeba po mně chtěla koupit jednu konkrétní sušenku. Já jsem jí nerozuměla a ona si ode mě půjčila mobil a našla mi její obrázek na internetu. Naučila se také psát tiskacími písmeny, počítat do stovky, kreslit. Ve škole se ukázalo, že má velmi dobrý hudební sluch. Stačí jí slyšet melodii a zahraje ji na klávesy. Když udělá chybu, opraví se. Hrají společně s paní učitelkou, která ji doprovází na kytaru. Také si umí po sobě uklidit. 

To byste jí bez školy nenaučila?

Doma jsem jí k tomu samozřejmě také vedla, ale autorita učitele je leckdy účinnější. A musí se také započítat kolektiv vrstevníků. Evička se hodně učí napodobováním. Když vidí, že člověk jejího věku něco zvládá, má k učení daleko větší motivaci. Proto také vítám, že škola V Zápolí nabízí pro děti i internát, který se po rekonstrukci ještě rozšíří. Nejde jen o to, aby děti nemuseli dojíždět zdaleka. Na internátu dochází k dalšímu rozvoji dítěte. Děti se tam učí samostatnosti: ustlat si postel, převlíknout povlečení, udělat si večeři. Platí to i o osobní hygieně: sprchování, čištění zubů, česání. Jako rodič máte pocit, že s takovými věcmi musíte dítěti asistovat a dítě od vás tu asistenci očekává. Na internátu se pak leckdy ukáže, že řadu věcí krásně dokáže samo. Samozřejmě musí tam být dobré vychovatelky, a u nás jsou stoprocentní. V tomhle dám za naši školu ruku do ohně. 

Adam Šůra