Za Miloslavem Melicharem (1946–2023)

Tak jsem se tam najednou ocitla na kázání faráře Matějky a má návštěva by asi proběhla úplně bez povšimnutí, kdyby nebylo tehdejšího kurátora, bratra Melichara. Ten se ke mně hned přitočil, ptal se mne, kdo jsem, a ve sboru mne uvítal. Byl tehdy, jak teď z parte zjišťuji, jen o 20 let starší než já, ale připadal mi se svými pečlivě zastřiženými bílými vousy už tehdy tak na 70 let. 

Příští den jsem seděla v Budějovicích na náměstí Přemysla Otakara II. uprostřed velkého čtverce nedaleko kašny, obdivovala krásu starých domů, nechala na sebe proudit slunce začínajícího léta a přemýšlela o tom, zda někdy přijde doba, kdy se vyznám, z kterého rohu čtvercového náměstí se kam dojde (mobil jsem tehdy ještě neměla) a kdy budu mít v tomto krásném, ale pro mě totálně neznámém městě okruh známých, třeba tak velký, jako jsem zanechala v Brně. 

V té chvíli pochybností, zda to vůbec dokážu, jsem zaslechla optimistický jasný hlas: „Dobrý den, sestro, vyhříváte se na sluníčku?“ Byl to zase bratr Melichar, který šel náhodou kolem, všiml si mne, poznal mne a oslovil. Má situace a nálada se rázem změnila. Cítila jsem, že Bůh poslal svého anděla, aby rozehnal mé pochybnosti. Láska k manželovi byla nosnou silou, ale věděla jsem, že do budoucna potřebuji sociálních kontaktů více. 

Na vlně této vděčné vzpomínky jsem bratru Melicharovi v pozdějších letech odpouštěla jeho občas pedantský způsob, když mne poučoval, že pít vodu z kohoutku je nezdravé. To už bolesti stáří občas zakalily jeho přirozeně úsměvnou náladu. Později jsem se seznámila i s jeho roztomilou ženou. Jeho dceru a vnučku jsem učila na jedné výtvarné dílně v kostele tkát; tkaly jsme tenkrát lýkový kříž. Nevěděla jsem tehdy, že kříž života bratra Melichara bude tak brzy dotkán. 

Po setkání na náměstí jakoby mne trochu vzal pod křídlo, rád si každou neděli nechal líčit trasu naší sobotní túry s manželem. Naši malinkatou Áju naučil stát u vchodu do kostela a podávat příchozím babičkám ruku a zpěvník. Byl to způsob, jak naznačit příchozím, že jsou vítáni. Později do toho zapojil i syna Tomáše. Ten vzpomíná, že v pozdější době, kdy dětí v kostele nečekaně přibylo, se občas strhla ráno mezi dětmi bitva, kdo že bude rozdávat zpěvníky. Stal se z toho pěkný zvyk. Odezvou byly úsměvy na tvářích vcházejících babiček, směřujících ke svým lavicím. 

Pan Melichar vždy pochválil mou hru na basu nebo obrázek Betléma, co jsem ve sboru na Vánoce rozdávala. Jednu dobu jsem si v duchu říkala, že mám ve sboru „svých pět“ – pět členů, kterým jsem mohla popsat i tu největší těžkost svého života a oni to vyslechli, a v případě bratra Melichara i prostě, ale moudře poradili. Vzpomínka na bratra Melichara v modrém sametovém plášti, převlečeného za krále Melichara při dětské vánoční hře roku 2012, do které se vložilo i několik dospělých herců, patří k mým nejbarvitějším. Bratr Melichar chodil vždy velmi upraven, plášť mu ale slušel náramně. Ke kuchyňce přiléhající ke kostelu jakoby patřil. Bavil se se sestrami, připravujícími ráno kávu, sám ji naléval, připravoval i hrníčky.

Ještě takto živě participoval na svatbě Toníka Šmída s Ráchel Ridzoňovou na konci léta minulého roku. Když se nedávno ve sboru ohlásila rekonstrukce kuchyňky, nečekala jsem, že v té nové už nebude bratr Melichar postávat. Cítím to jako ztrátu. Jeho odkaz ale vnímám i jako výzvu. Inspirována bratrem Melicharem jsem v průběhu svého působení ve sboru v Českých Budějovicích několikrát oslovila úplně neznámého člověka, co zavítal do našeho kostela, a pokusila se, aby se u nás cítil jako doma. Dnes už to dělá docela samozřejmě několik dalších členů našeho sboru. Akorát nevědí, že na počátku byl jeden z králů putujících ke Kristu.

Olga Pikousová