Za jakou mocí bychom měli jít?

Jsem proto rád, že v květnu tohoto roku vyšlo péčí Muzea paměti XX. století první poexilové vydání knihy česko-římského teologa, exulanta, pedagoga a kněze Karla Skalického (nar. 1934), jež nese název Kritika kultu osobnosti. Autor napsal text na začátku roku 1978 na přání Jaroslava Pecháčka a Pavla Tigrida k příležitosti konference, která se konala v bavorském Frankenu k připomenutí smutného výročí Únoru 1948. Před Karlem Skalickým, jenž svá slova přednesl jako závěrečný příspěvek, sedělo mnoho význačných exulantů – celoživotních demokratů, kteří museli utéct před komunisty, aby si zachránili život, i bývalých komunistů, kteří v určitém okamžiku prohlédli zločinnost a bezbožnost komunistické ideologie a kteří po roce 1968 odešli rovněž do emigrace. Za všechny jmenujme alespoň: Richarda Belcrediho, Alexandera Heidlera, Karla Kaplana, Antonína Kratochvila, Zdeňka Mlynáře, opata Anastáze Opaska, šachového velmistra Luďka Pachmana, Jaroslava Pecháčka, Viléma Prečana, Radoslava Seluckého, Jiřího Slámu, Rudolfa Ströbingera a Pavla Tigrida.

Karel Skalický se ve své úvaze odrazil od monstrózního kultu Stalina a dalších podobných kultů, aby se pokusil dešifrovat hlubší příčiny toho, kde se kult moci rodí, za jakých okolností a v čem vždy tragicky vrcholí. Nešlo ale – tehdy v r. 1978, stejně jako v roce 2025 – pouze o reflexi politického kultu moci, nýbrž o kult v širších měřítkách – kult peněz, kult úspěchu a kult náboženské instituce a jejích představitelů. Výjimečnost jeho úvahy spočívá také v tom, že do ní otiskl své tehdejší odborné zájmy, jimž se věnoval jako profesor Teologické fakulty Papežské Lateránské univerzity v Římě. Najdeme tu tedy otisk jeho religionistického a filozofického školení, to, o čem tak často diskutoval se svými přáteli, např. s teologem Janem Milíčem Lochmanem nebo filozofem Erazimem Kohákem. 

Skalického proslov vrcholí pro křesťana a teologa možná věcí nečekanou – kritikou směřovanou dovnitř církevního prostředí, které si v osobách svých představitelů často osobuje místo zakladatele a vytváří kult, proti kterému paradoxně sám Ježíš v době svého veřejného života vystupoval. Ta vůbec nejdůležitější pasáž Kritiky kultu osobnosti přináší čtenáři zásadní směrovky a inspiraci v tom, ke Komu by se měl ve svém životě obracet a kde hledat tu skutečně zásadní moc, která dokáže proměňovat životy a být mírotvorná. Ta moc je mocí lásky. Ta moc je mocí Boží, zjevenou v jeho Synu, Pánu Ježíši.

Když jsem tento text četl ještě jako student, hluboce se do mě vepsal, a to i proto, že mi bylo dáno poznat lidi, kteří se postavili dvěma totalitám 20. století. A také proto, že jsem se musel sám v církevním a teologickém prostředí katolické orientace vypořádat se všemi možnými pseudo-autoritami, které se nerozpakovaly tlačit na místo skutečných autorit, za nimiž stálo jejich dílo a jejich život. //Kritika kultu osobnosti// je knihou pro tento čas. Knihou pro mladé čtenáře, kteří se ptají, kudy a kam mají jít a za kým a proč. Je to kniha naděje. Kniha vážného sdělení i osobitého humoru autorova. A tak tedy, ptá se Karel Skalický, za jakou mocí – když odmítneme všechny slaměné kulty politické moci – bychom měli jít a proč jsme k Boží moci lásky tak silně přitahováni?

Zdeněk A. Eminger
foto: Nika Brunová

Skalický, Karel: Kritika kultu osobnosti. Praha, Muzeum paměti XX. století 2025, 71 s.