Z postele vidět dění v parku

První klienty přivítají nové domovy teprve 25. května. Vy už jste v nich strávil tři noci, abyste si dovedl představit, jak se v nich obyvatelé budou cítit. Co jste zjistil?

Třeba to, že když venkovní park voní deštěm, uvnitř to také voní deštěm. Tak pracuje výměna vzduchu, která odpovídá současným pasivním standardům. Domovy jsou téměř dokonale odhlučněné. Když venku řádila bouřka a bily hromy, uvnitř jsem nic neslyšel. Můžete ležet v posteli, a přitom z velkých portálových oken pohodlně vidíte na park a dění v něm. Když potřebujete soukromí, venkovní žaluzie vás od dění venku odcloní. Jak to bude vyhovovat našim klientům, se samozřejmě teprve ukáže. Lidi s demencí či Alzheimerovou chorobou vnímají jinak než běžný člověk jako já. Na základě našich dlouholetých zkušeností jsme se každopádně snažili uzpůsobit domovy tak, aby pro naše klienty byly maximálně vstřícné.

Co bylo podnětem ke stavbě? Co stálo úplně na počátku?

Stávající budovy nenabízely to, jak jsme si představovali moderní pobytovou službu. Náš areál Domova v Krabčicích je postavený v roce 1864. Mnohokrát samozřejmě prošel rekonstrukcí. Ale základní dispozice zůstaly. Jsou to především dlouhé chodby. Ty neodpovídají našim zkušenostem s tím, jak má v 21. století vypadat bydlení pro člověka s demencí či Alzheimerovou chorobou.

Jak se rodily představy o takovém bydlení pro 21. století? Vy jste do Diakonie Krabčice nastoupil jako sociální pracovník v roce 1996. To k té představě ještě bylo asi daleko.

Ano, v té době byly například dvoulůžkové i třílůžkové pokoje normou. Postupně nás z ní vyváděly zdrženlivé reakce rodinných příslušníků. Když viděli, že toto mají být pokoje pro jejich nejbližší, ptali se nás, jestli by to nemohlo být jinak. Inspirovaly nás také cesty do zahraničí. Všímali jsme si, jak vypadá standard tam a že je vyšší než ten náš. Také nás vedla naše vlastní zkušenost. Týkala se třeba oněch dlouhých chodeb. Lidem například s demencí nevyhovují. Nepřinášejí jim klid.

Jak dlouho váš projekt domovů Za Humny vznikal?

Postupně, tak 12–⁠⁠⁠⁠⁠⁠15 let. Vyvíjel se, až vykrystalizoval v novostavbu v našem areálu. Architekt ji vytvářel v přímé návaznosti na naši zkušenost. Dvanáct našich klientů žije v domě, který byl původně stavěný jako běžný rodinný dům. Ukázalo se to jako velmi dobrý model. Pokoje využívají klienti jako ložnice, společný prostor mají ve velkém obýváku. Žijí v něm obvyklým způsobem života. S pomocí pečovatelek se podle svých možností podílejí na přípravě jídla, skládání prádla, úklidu. Ukázalo se nám to jako hodně důležité. Tyto běžné činnosti, které mají klienti osvojené, jim připomínají domov, bezpečí. Fungovalo to. Říkali jsme si – pojďme tyto zkušenosti přetavit do architektonického návrhu. Proto má podobu pokojů, které jsou seskupené do kruhu kolem společného, světlého atria. Z výšky to trochu připomíná hnízdo. Tak také pracovně projektu říkáme – „Hnízda“.

Jaký tým lidí se na vývoji projektu podílel?

Byl to architekt Richard Růžička, který je součástí týmu kompozituRA. Velmi rychle jsme s ním našli společnou řeč ve vnímání potřeb jak lidí s demencí, tak seniorů. Vedle mě stála u vytváření návrhů Marcela Jeníková, vedoucí domova se zvláštním režimem. V přímé péči pracuje od samého počátku. Proto přinášela cenné postřehy. A naše slepé skvrny – všichni je máme – pomohli odhalit přátelé z německé Diakonie. Přinášeli nám další náměty. Nesmím zapomenout ani na ředitelku Diakonie ČCE Hanu Sklenářovou, která má jak stavařskou odbornost, tak odbornost z vedení domova pro seniory. Její intervence nám hodně pomohly.

Kdo přišel s nápadem inspirovat se architekturou Podřipska?

Pan architekt Růžička. Když viděl letecký snímek Krabčic, tedy náves a okolo kruh domů, tak se mu ten model velmi zalíbil a použil ho i pro náš projekt.

Jaké nové zkušenosti jste během práce na projektu získal?

Uvědomil jsem si, jak jsem rád, že pracuji v Diakonii. Byl jsem teď v intenzivním kontaktu se stavebními firmami a jejich ekonomickou, byznysovou orientací: dělá se to, co je jasně definováno a dohodnuto. Co se nachází mimo tyto jasně vymezené hranice, jako by neexistovalo. My v Diakonii si můžeme dovolit přemýšlet i jinak. Když v průběhu naší práce zjistíme, že něco má smysl, i když to nebylo dopředu dohodnuto a definováno, tak to prostě uděláme. Když na to nemáme prostředky, tak je seženeme. Můžeme si dovolit ten luxus být v kontaktu s jakýmsi přesahem. To chápu jako velké privilegium.

Nebylo vám líto kusu vašeho parku, který nová výstavba zabrala?

Bylo. A dostal se k nám nejeden významně kritický ohlas, že jsme poničili hlavní dominantu krabčického areálu, kterým je právě rozsáhlý park. V souvislosti s tím nás ještě čeká práce. Při slavnostním otevření 20. května vyhlásíme sbírku pro návrat zeleně. Máme už připravený celý projekt pro zazelenání nového areálu. V průběhu dvou let navrátíme stromy tak, aby vznikla zahrada, ve které se lidé celoročně můžu oddávat barvám, vůním, stínům, tedy abychom navrátili to, o co jsme teď přišli. Ale bude to nějaký čas trvat. Do plné krásy stromy nevyrostou hned.

Na vzniku projektu Za Humny se výrazně podíleli dobrovolní dárci. Máte pro ně nějaký vzkaz?

Nedovedu si představit neziskový sektor, Diakonii bez dárců. Významně nesou občanskou spoluzodpovědnost za to, že to, co tady například v Krabčicích máme, je naše a jejich. Budu vděčný za jakoukoliv další podporu, kterou do Krabčic přinesou, protože bez ní se proměny k lepšímu nedají dělat.

připravil Adam Šůra